Palachovým přátelům stačila zpráva, že se upálil student, jmenovat nebylo třeba

Normální, živé dítě, vášnivý diskutér a také člověk, který se chtěl stát významnou osobností. Tak charakterizují Jana Palacha jeho bývalí spolužáci a přátelé z dětství a mládí. Když se ve čtvrtek odpoledne v lednu 1969 zapálil na Václavském náměstí, bylo jeho přátelům hned jasné, kdo to byl. „To byste ho museli znát,“ podotkl ve speciálním vysílání ČT24 k oběti Jana Palacha jeho kamarád z dětství Stanislav Hamr.

Kdo projíždí Všetaty vlakem, mohl by se domnívat, že jde o docela velké město, když má tak velké nádraží. Ve skutečnosti je to pouze dvoutisícový městys a v 50. letech se v tamní škole dařilo naplnit jen jednu třídu. A tak byl každý vrstevník Jana Palacha ze Všetat zároveň jeho spolužákem.

Podle jednoho z nich, Stanislava Hamra, rozhodně nebyl Jan Palach zádumčivým tragickým hrdinou, který čeká na svou osudovou chvíli. „Když se podíváte na všechny třídní fotky, Palach byl optimista, usmíval se,“ podotkl.

Palachova osobnost ovšem podle něj měla tři stránky. „Jednak to byl jiskrný normální kluk. Jednak měl v sobě ohromnou vlasteneckou žílu – Čech jako hrom, historik. (…) Nad tím byl svůj Palach, směrovaný svým vnitřkem a zřejmě tím, co rodina prožila,“ připomněl Palachův kamarád, jehož rodině stejně jako Palachově zabavili komunisté pekařskou živnost. Otec pak zemřel, když bylo Janovi pouhých čtrnáct let.

Jednu zvláštnost mu přesto jeho kamarád připisuje. „Měl sen být významným Čechem,“ poznamenal.

Z VŠE do Kazachstánu za diskusemi a stávkou

„Živnostenský původ“ byl důvodem, proč Palacha napoprvé nevzali na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Šel proto na Vysokou školu ekonomickou, kde se setkal s Hubertem Bystřičanem, jemuž později, krátce před svým činem, adresoval jeden z posledních dopisů. Hubert Bystřičan byl v roce 1967 vedoucím studentské výpravy do Kazachstánu, která jela pomoci s projektem zúrodňování zdejších pastvin čili celin. Jan Palach jel také.

„Když jsme přijeli na místo budování, všichni si ho pamatujeme jako diskutéra. Pořád s někým diskutoval, i s místními studenty. (…) I s demagogickými názory, které se tam projevovaly,“ vzpomněl další účastník výpravy Václav Hanák.

On ani Hubert Bystřičan si ale na Jana Palacha nevzpomínají jako na zvlášť výraznou vůdčí osobnost. „Dostal metál za výbornou práci, což dostali jenom tři, ale nebyla to žádná výrazná osobnost,“ soudí Václav Hanák.

Čeští studenti se přitom tehdy dostali do ostrého střetu s místním vedením. Byli nespokojeni s jídlem, které dostávali. „Byla každý den kaše,“ uvedl vedoucí skupiny. Rozhodli se proto zahájit stávku.

„Hubert vytáhl smlouvu, která byla podepsaná, šlo se bod po bodu a zjistilo se, že toho 80 procent neplní. (…) Měli smůlu, protože přijela komise z ústředního vedení Komsomolu podívat se, jak to funguje. Ti nám řekli, že jsme to neměli dělat tak radikálně, nicméně skončilo to dobře,“ dodal Václav Hanák.

Jan Palach se na podobnou brigádu do Sovětského svazu vydal ještě jednou o rok později, tentokrát byl již vedoucím on. Jen pár dnů poté, co se vrátil, vpadla vojska zemí Varšavské smlouvy do Československa.

Další stávka již nevyšla

Podle Stanislava Hamra, s nímž byl Palach ve styku i poté, co se rozešli, aby každý studoval jinou vysokou školu, byl Jan Palach velkým stoupencem politiky Alexandra Dubčeka. „Já jsem nechtěl žádný socialismus, natož nějaký upravený. Kdežto Honzovi to spíš vyhovovalo, říkal si, když bude změna, přejde teror,“ srovnal.

Přímo 21. srpna pak podle vzpomínky Václava Hanáka přijel ze Všetat do Prahy posledním vlakem, než Rusové zavřeli nádraží. „Potkal jsem ho v Hybernské ulici, ptal se ho, kam jde. On říkal: ‚Jdu k rozhlasu‘,“ popsal bývalý spolužák.

Palach se mezitím napodruhé dostal na filozofickou fakultu. S bývalými spolužáky se pak setkal například při plánování studentské stávky. Po 17. listopadu 1968 obsadili studenti fakulty, ale úspěch stávky v Kazachstánu se neopakoval. K požadavkům studentů byli mocní hluší.

Jan Palach celý podzim s přáteli hovořil o politice, ale co chystá, nikdo nevěděl. Než vyrazil na Václavské náměstí, poslal 16. ledna ještě dopis vedoucímu někdejší výpravy do Kazachstánu Hubertu Bystřičanovi. Podepsal se „Tvůj Hus“. Bystřičana, který v té době již dostudoval a pracoval v kladenské Káblovce, pak kvůli dopisu vyslýchala StB. „Hlavní téma bylo, jestli nejsem pochodeň číslo 2,“ vzpomněl.

„Kolik lidí na filozofické fakultě se může upálit?“ 

I když Palachovi přátelé netušili, co chystá, když se k nim dostala zpráva o upáleném studentovi, bylo jim hned jasné, o koho jde. Jméno slyšet nemuseli.

Stanislav Humr vzpomněl, že uslyšel zprávu rozhlasu po drátě u sousedů na Hlávkově koleji. „Hlásilo rádio, že se upálil student filozofické fakulty. Bez jména. To už jsem věděl, že je Honza na filozofické fakultě a řekl si: Kruci, kolik lidí na filozofické fakultě se může upálit? Jedině Palach. Jeho vzorem byl Hus a bylo to jasné. Polilo mě horko a říkal jsem ‚Palach‘. Oni říkali ‚jak to víš?‘ ‚No, hoši, to byste ho museli znát.‘“

Pomník Jana Palacha na budově Filozofické fakulty UK v Praze

Zdroj: ČTK
Autor: Roman Vondrouš