Ihned po srpnové invazi vojsk pěti států Varšavské smlouvy byli ještě v noci na 21. srpna 1968 odvlečeni čelní představitelé Československa do zahraničí. V zemi však i nadále fungovaly místní struktury, vláda a parlament. Jednokomorové Národní shromáždění získávalo politické sebevědomí už v průběhu obrodného procesu pražského jara. Rozhodující však bylo, jak se poslanci zachovají v průběhu několika dnů těsně po invazi.
Naposledy před invazí vojsk Varšavské smlouvy zasedlo plénum Národního shromáždění 10. července 1968. Skončil tím jarní program a následovat měla prázdninová přestávka před podzimním jednáním plánovaným na září. Do událostí ale zasáhla invaze v noci z úterý 20. na středu 21. srpna.
Středa 21. srpna – aktivizace poslanců
Hned ve středu 21. srpna po 10. hodině ráno se sešlo předsednictvo Národního shromáždění, které přijalo prohlášení proti okupaci. Jednání se už nemohli zúčastnit předseda Josef Smrkovský nebo člen předsednictva František Kriegel, kteří byli během noci spolu s dalšími čelnými politiky internováni sovětskými vojáky. V podvečer zaslal prezident Ludvík Svoboda písemnou žádost o svolání Národního shromáždění. Tento postup nařizovala ústava, na jejíž dodržení se dbalo i v tomto vypjatém čase.
Poslanci během krizových srpnových dnů přebývali v provizorním sídle Cukrovarnického paláce na Gorkého náměstí (dnešní Senovážné) v centru Prahy. Od roku 1966 se totiž přestavovala hlavní jednací budova u Národního muzea a práce skončily až na přelomu let 1973 a 1974 proměnou na Federální shromáždění. Během pražského jara proto parlamentní plénum zasedalo převážně v budově pražského magistrátu či ve Španělském sále Pražského hradu.
Budova na Gorkého náměstí byla stísněná a zákonodárcům nabízela sice vítané, ale přesto polní podmínky. Oficiální sídlo v ní totiž měly jen poslanecké kanceláře. V osudných srpnových dnech se tak poslanci nuceně uskromnili v nedostatečně malých jednacích sálech. Jednotlivé místnosti pak zároveň sloužily jako ubytovny zákonodárců se všemi hygienickými, zásobovacími i bezpečnostními problémy.
Čtvrtek 22. srpna – začátek plenární schůze
Poslanci se na plenárním jednání poprvé sešli ve čtvrtek 22. srpna v 9 hodin ráno. Přítomno bylo 162 poslanců, a jednání tak bylo usnášeníschopné. Zákonodárci vyslali parlamentní delegace na zastupitelské úřady jednotlivých okupačních zemí. Vzápětí první místopředseda Národního shromáždění Jozef Valo tlumočil žádost prezidenta Svobody, aby s ním poslanci konzultovali „každý důležitější dokument“, na kterém se chtějí usnést.
Plénum také vydalo prohlášení směrem k občanům Československa. Poslanci v něm informovali o posledním známém vývoji událostí a aktivitách politických špiček státu. Zároveň své spoluobčany požádali, aby se vyhýbali jakýmkoliv případným srážkám s okupačními vojsky.
- „Buďte jednotní a plni důstojnosti, která je hodna lidu vědomého si svého morálního vítězství. Zabraňte všem provokacím, které by mohly poškodit další vývoj událostí. Věříme vám, opíráme se o vaši plnou důvěru, kterou nezklameme.“
22. srpna 1968
Během odpoledne byl několikrát porušen příslib sovětského velvyslance Stěpana Červoněnka, že poslancům bude umožněn volný přístup do budovy parlamentu. V závěru dne bylo jednomyslně přijato rozhodnutí, že bez ohledu na konání okupačních vojsk nikdo z poslanců neopustí budovu parlamentu dobrovolně.
Pátek 23. srpna – pane prezidente, neodjíždějte
V pátek 23. srpna se předsednictvo Národního shromáždění sešlo už v noci. Informace o záměru prezidenta Svobody opustit Československo totiž vedly k doporučení předsednictva právě prezidentovi, aby „za žádných okolností neopustil území naší republiky vzhledem k tomu, že by takový čin rozrušil a znervóznil občany“. V době jednání předsednictva propukla v bezprostřední blízkosti parlamentu střelba a několik kulek zasáhlo i jednací budovu.
Ráno však prezident sdělil předsednictvu Národního shromáždění, že do Moskvy skutečně odjíždí. „My se ještě dnes vrátíme,“ uklidňoval prezident poslance. Ti se mu nechtěli postavit na odpor, protože takový postup by mezi nejvyšší ústavní orgány mohl vnést zbytečné rozpory.
Na pátečním jednání pléna bylo jednomyslně schváleno prohlášení oceňující činnost médií. Svůj pohled na dosavadní události prezentovala parlamentu vůbec poprvé i vláda. Poslanci ministrům vyjádřili svoji plnou důvěru stejně jako prezidentovi. Parlament i nadále kategoricky trval na svých požadavcích odchodu okupačních vojsk a okamžitém propuštění státních představitelů.
Sobota 24. srpna – s neutralitou vyčkejme
V sobotu se sešly všechny parlamentní výbory a projednaly okupační události vzhledem ke své působnosti. Poslanci také postupně přijali několik delegací ze závodů, průmyslových podniků, ale třeba i generální prokuratury. Díky spolupráci s médii bylo možné se neustále obracet k obyvatelstvu.
I přes stále hlasitější volání obyvatel po vyhlášení neutrality se předsednictvo Národního shromáždění tohoto kroku obávalo. Stále totiž myslelo na požadavek prezidenta Svobody nepřijímat žádné důležité stanovisko bez konzultace s ním. Významné bylo v sobotu i setkání delegace Národního shromáždění s představiteli nově zvoleného ÚV KSČ. Obě strany si potvrdily vzájemnou shodu v pohledu na okupační události i další postup.
Neděle 25. srpna – opakovaná žádost o návrat
V neděli narostla nervozita z pokračující absence prezidenta Svobody, který se oproti předpokladům stále nevracel z moskevských jednání. Na plenární schůzi bylo proto schváleno znění dopisu, který byl následně nejenom za Národní shromáždění, ale také za vládu a předsednictvo ÚV KSČ odeslán do Moskvy. Svoboda byl v dopise informován o aktuálním stavu věcí a připojena byla i žádost o alespoň dočasný návrat.
- „Dále Vám dáváme v úvahu případné dočasné, avšak krátkodobé přerušení Vašich jednání a návrat do Prahy společně se soudruhy Dubčekem, Smrkovským a Černíkem. Tohoto krátkodobého přerušení byste mohl využít k podrobnějšímu seznámení se situací a ke konzultaci s příslušnými orgány.“
25. srpna 1968
Během dalších jednání se opětovně probíral požadavek obyvatel na vyhlášení neutrality, ovšem bez významnějšího pokroku. Do budovy parlamentu také pronikli příslušníci sovětské NKVD, kteří údajně pátrali po ukryté vysílačce. V zájmu bezpečnosti byl proto následně přijat návrh, aby se plenární shromáždění přesunula ze zasedací síně s okny do rozšířeného chodbového prostoru druhého patra budovy.
Pondělí 26. srpna – spoluobčané, pokračujte v práci
Na začátku nového týdne poslanci vyzvali pracující, aby se případné stávky konaly pouze jako několikaminutové protesty. Delší zastavení práce by totiž poškozovalo pouze národní hospodářství, a nikoliv snahy okupantů. Předsednictvo Národního shromáždění dále s politováním konstatovalo, že o osudu Sověty internovaných poslanců Smrkovského a Kriegla nemá žádné informace.
Večerní plénum Národního shromáždění si začalo všímat překvapivého přezírání parlamentu ze strany československé vlády. Poslancům zoufale chyběly informace o moskevském jednání. Alespoň útržky z nich se dostávaly právě k členům vlády, nebyly už ale předávány dalším orgánům. Bez odezvy zůstávaly i snahy komunikovat přímo s představiteli Sovětského svazu, což potvrdil poslanec Josef Borůvka: „S Moskvou není vůbec žádné spojení, snažíme se o ně, ale nejde to. Jsme bez jakýchkoliv zpráv z Moskvy.“
Zákonodárci se začali obávat, že izolace Národního shromáždění není náhodná. Cílem mohla být snaha vyřešit aktuální situaci jednáním pouze s těmi orgány, jež jsou ochotné dohodnout kompromis. Tím se parlament se svými neústupnými požadavky nezdál být.
Úterý 27. srpna – návrat předsedy
V ranních hodinách informoval první místopředseda Jozef Valo předsednictvo Národního shromáždění, že se českoslovenští politici vrátili z Moskvy. Parlament přitom získal informaci o ukončení moskevských jednání ze zpravodajství zahraničních agentur. Zákonodárci si opět povzdechli, že je vláda dostatečně neinformuje, čímž parlamentu nepřiznává odpovídající roli.
Poslanecká delegace následně vyrazila na Pražský hrad pro svého předsedu Josefa Smrkovského. Valo předával Smrkovskému opětovné řízení parlamentu se slzami v očích: „Myslím, že můžeme směle prohlásit, že jsme se chovali čestně, tak jak nám to přikázal náš národ.“
Prahou se už začaly šířit informace o protokolu, který českoslovenští politici v Moskvě podepsali. Poslanci však přesný obsah tohoto dokumentu stále neznali. Zákonodárci chtěli, aby jim zprávu o rozhovorech a podepsaném dokumentu přednesl prezident Svoboda či vládní představitelé. Nakonec byl ale tímto úkolem pověřen sám Smrkovský.
Středa 28. srpna – nové pořádky
Středeční program parlamentu začal jednáním předsednictva. V průběhu přípravy komuniké pro plenární zasedání se k poslancům obrátil i předseda Smrkovský a hned navrhl, aby byl termín „okupace“ nahrazen slovem „obsazení“. Poslancům začalo být jasné, v jaké atmosféře skončila moskevská jednání, přičemž ta samá se nyní měla přenést i do Prahy.
Na počátku zasedání pléna se poslanci shodli, že novináři na důvěrném jednání sice mohou zůstat, ale na čestné slovo nesmí nic zapisovat. Poslankyně Jiřina Turečková přítomnost novinářů podpořila slovy: „Sedm dní jsme tady trávili společně s novináři, kteří podporovali morální jednotu lidu. Jsem pro to, aby zůstali, a plně jim věřím, že co slíbí, splní.“
V následující debatě Smrkovský v základních obrysech nastínil, že bude nutné přijmout odpovídající zákon o politických stranách a zákon o plné moci vládě. Následně bylo schváleno prohlášení československému lidu.
V něm Národní shromáždění deklarovalo, že „považuje nadále obsazení ČSSR vojsky pěti států Varšavského paktu za protiprávní“. Parlament také vzdal „dík prezidentu republiky, představitelům Národního shromáždění, vlády, Komunistické strany Československa a Národní fronty za jejich úsilí při moskevských jednáních“.
Na závěr plenárního zasedání se Smrkovský s poslanci rozloučil: „To, co jsem vám vzkázal, když jsem se vrátil, že se parlament ukázal jako hrdinský parlament, to nebyla z mých úst fráze. Mám hlubokou úctu ke všem poslancům, kteří se celého dění aktivně zúčastnili.“ Poslanci museli na seznámení s plným textem moskevského protokolu čekat ještě dalších 14 dní. Už dávno však bylo zřejmé, že začala nová kapitola historie Československa.
