Obrodný proces pražského jara ovládl v roce 1968 celou společnost. Stranou nezůstaly ani nejrůznější politické instituce, které začaly alespoň částečně naplňovat svoji právoplatnou roli. To se týkalo i Národního shromáždění, tedy jednokomorového zákonodárného sboru Československé socialistické republiky. Zatímco ještě na začátku roku 1968 zaznívala pouze opatrná kritika z úst poslanců nesouhlasících s vlastní bezmocností, v průběhu jara se už zákonodárci nebáli hlasovat tajně a v létě přijmout několik přelomových zákonů.
Srpnové Národní shromáždění vzešlo z voleb, které se konaly 14. června 1964. Podle oficiálních výsledků se jich zúčastnilo 99,4 % oprávněných voličů a pro jednotnou kandidátku Národní fronty, kde byly všechny tehdy povolené politické strany sdruženy, hlasovalo 99,9 % z nich. Čísla odpovídající tehdejším zvyklostem jasně dokazují, že ke svobodnému hlasování měly volby daleko.
Formálně Národní shromáždění odvozovalo svoji moc od socialistické ústavy z roku 1960. Ta vkládala poslancům do rukou výjimečně silné pravomoci. Na rozdíl od předchozí ústavy z roku 1948 bylo Národní shromáždění v té nové explicitně definováno jako „nejvyšší orgán státní moci Československé socialistické republiky“. Poslanci navíc získali právo kontrolovat prezidenta a po prezidentovi například mohli svým usnesením požadovat odvolání člena vlády či celého kabinetu.
- Komunistická strana Československa (Slovenska) - 222
- Československá strana lidová - 20
- Československá strana socialistická - 18
- Strana slovenskej obrody - 6
- Strana slobody - 5
- nestraníci - 25
- neobsazené mandáty - 4
Realita se ale od ústavního předpisu nemohla lišit více. Národní shromáždění bylo zcela závislé na vedoucích orgánech KSČ, kde sídlilo opravdové těžiště politické moci. Kontrolní funkce parlamentu se nemusela nijak obávat ani vláda. Les poslaneckých rukou pouze pravidelně odhlasovával předložené návrhy zákonů, které byly už dopředu projednány na odpovídajících místech.
Kritika fungování parlamentu
V lednu 1968 plénum ÚV KSČ zvolilo svým novým prvním tajemníkem Alexandra Dubčeka a zároveň rozhodlo o zpracování akčního programu strany. Tím pomalu odstartovalo celospolečenské tání pražského jara. První projevy nespokojenosti poslanců se svou nuceně bezvýznamnou rolí přitom zazněly už na konci roku 1967. Předmětem kritiky se stala zejména vlastní pasivita vůči vládě, jejíž činnost mělo Národní shromáždění formálně sledovat a kontrolovat.
Kritika poslanců vůči vlastnímu předsednictvu dále narostla v souvislosti s aférou poslance a člena parlamentního předsednictva Jana Šejny. Tato kauza byla odhalena po lednovém ústupu prezidenta a bývalého prvního tajemníka Antonína Novotného z výsluní, po němž se začalo prošetřovat hospodaření úřadů. Šejnovy podvody byly dříve přehlíženy, jelikož byl chráněncem právě prezidenta Novotného. Nově mu však i přes jeho vysoké postavení na ministerstvu obrany hrozilo vyšetřování.
- Generál Šejna se účastnil mnoha podvodů, které mu pomáhaly financovat nákladný životní styl. Nejznámější je zpronevěra většího množství osevního semena jetele a vojtěšky (odtud přezdívka semínkový generál) z armádních nákupů, které generál prodával několika zemědělským družstvům, nebo také machinace s prodejem ojetých armádních aut. Ve vyšetřovací zprávě přesahovala celková suma zpronevěřených peněz půl milionu korun.
Než ale předsednictvo a plénum Národního shromáždění stihly projednat žádost o vydání Šejny k trestnímu stíhání, stihl generál uprchnout za hranice. V únoru 1968 emigroval do Itálie, kde na americkém konzulátu získal politický azyl. Celý případ byl přitom v dosud nevídané míře probírán i na veřejnosti. Dále tak stoupla nespokojenost s vedením parlamentu. Kromě pochybení v tomto konkrétním případě se opětovně začala probírat role parlamentu v politice i řízení státu obecně.
První ozvěny demokratického fungování
Šejnova aféra přispěla i k dříve nepoznané aktivitě parlamentu – na jeho půdě zaznívaly výzvy ke kritickému posouzení činnosti prezidenta Novotného. Někteří poslanci se dokonce ozývali s tím, že Národní shromáždění má jako orgán nejvyšší státní moci případně možnost prezidenta z funkce odvolat. I tyto hlasy přispěly k tomu, že Antonín Novotný nakonec 22. března 1968 rezignoval.
Při výběru kandidátů na novou hlavu státu mělo rozhodující slovo předsednictvo ÚV KSČ a nakonec byl i přes nesouhlas některých poslanců vybrán pouze jediný uchazeč. Novinkou však bylo, že armádní generál Ludvík Svoboda byl jako první socialistický prezident zvolen Národním shromážděním v tajné volbě. Šest poslanců se během ní zdrželo a jeden odevzdal neplatný hlas. Byly to sice malé, přesto první odvážné krůčky parlamentu směrem k demokratickému hlasování.
Parlament dále obnovoval i některé své dřívější kompetence. Na konci března se podařilo opětovně ustavit politicky velmi důležitý branný a bezpečnostní výbor, který naposledy zasedl v roce 1954. Demokratizační posun následně potvrdila i dubnová tajná volba vedení parlamentu. Novým předsedou Národního shromáždění se stal Josef Smrkovský, proti kterému v tajné volbě hlasovalo 68 poslanců. Smrkovský se následně stal jednou z hlavních a veřejností velmi oblíbených tváří pražského jara.
Narodil se do rodiny zemědělce a vyučil se pekařem. V době nacistické okupace byl členem 4. ilegálního ÚV KSČ. Na konci roku 1948 byl jmenován ředitelem národního podniku Čs. státní statky. Během procesu s Rudolfem Slánským byl odsouzen k trestu odnětí svobody a zbaven členství v KSČ. V roce 1956 byl propuštěn a v roce 1962 rehabilitován. Během 60. let zastával několik vládních funkcí, od roku 1966 byl členem ÚV KSČ. Vrcholem jeho politické kariéry bylo zvolení předsedou Národního shromáždění. Spolu s dalšími představiteli státu a KSČ byl 21. srpna 1968 odvlečen do SSSR, kde se zúčastnil moskevských jednání a pod nátlakem podepsal Moskevský protokol. Na doporučení ÚV KSČ byl v roce 1969 odvolán ze všech svých funkcí. V březnu 1970 byl vyloučen z KSČ.
Práce začíná – rehabilitace, zrušení cenzury, federalizace…
S přibývajícím sebevědomím Národního shromáždění se časově kryla i vzrůstající potřeba nové legislativy. Ve společnosti totiž neutichala poptávka po rozsáhlých změnách, které se často odehrávaly velmi živelně. Bylo zřejmé, že je třeba je usměrnit právě přijetím nových zákonů. Legislativní úpravy ve prospěch obrodného procesu ale silně dráždily Sověty. Podle jejich představ měly zákony i nadále bezvýhradně bránit dosavadní zřízení.
Příkladem reformních změn byl třeba zákon o rehabilitacích přijatý 25. června. Komunistům i nekomunistům zaručoval rehabilitaci a odškodnění za nezákonné postihy. O den později byla schválena i novela tiskového zákona. Ta finálně potvrdila zrušení cenzury, která byla fakticky rozvolněná už tři měsíce. Z tří set poslanců jen třicet hlasovalo proti, sedmnáct se zdrželo. Vedle toho byly připravovány také návrhy zákonů ekonomického a sociálního rázu.
Enormní množství práce přinesla parlamentu i příprava zákona o federalizaci Československa, kterou sliboval akční program. Na konci června byl schválen zákon o přípravě federalizace a schylovalo se k volbě poslanců České národní rady, tedy nového zastupitelského orgánu české části republiky. To vše se už odehrávalo v kulisách horkého léta, kdy se politická situace vyostřovala.
V červenci Národní shromáždění dále podtrhlo nezávislost své nově nabyté pozice. Orgány KSČ do něj poslaly návrh ústavního zákona o Národní frontě. Ten by fakticky zabránil vzniku jakýchkoliv politických uskupení vně Národní fronty. Poslancům se nelíbil plán překotného a nadiktovaného přijetí této normy, což připomínalo staré pořádky. Předsednictvo Národního shromáždění projednání zákona na plenární schůzi odmítlo. I přes zjevnou důležitost zákona pro orgány KSČ se už parlament nebál postavit se na odpor.
- „Národní shromáždění chápe strana jako socialistický parlament se všemi funkcemi, které parlament v demokratické republice musí mít. Ještě do nového volebního období komunisté-poslanci musí zajistit, aby NS vypracovalo řadu konkrétních opatření, jež reálně naplní ústavní postavení NS jako nejvyššího orgánu státní moci v ČSSR. Formalismus v jednání, snahu o nepřesvědčivou jednomyslnost vylučující nutné rozdíly v názorech a postojích poslanců – to vše je nutno překonat.“
S kulomety za okny
Plénum Národního shromáždění se před srpnovou invazí vojsk Varšavské smlouvy sešlo naposledy 10. července. Schůze byla svolána k volbě České národní rady a Josef Smrkovský ji vzhledem k tématu uváděl vskutku slavnostně: „Takové chvíle jsou v českých dějinách – aspoň v našich dějinách novodobých – vzácné.“
Poslanci diskutovali o personálním obsazení shromáždění, o své zastoupení se živě hlásili zejména moravští zákonodárci. Samotná volba členů byla opětovně tajná, díky čemuž se konzervativcům podařilo nezvolit některé představitele obrodného procesu. Reformátoři se začali učit, že v demokratickém hlasování nemusí vždy zvítězit.
Následující plenární schůze začala neplánovaně ve čtvrtek 22. srpna ráno v 9 hodin a 6 minut a odehrávala se už za zcela jiných okolností. Na objekt parlamentu na Gorkého náměstí mířily sovětské kulomety. V úvodu schůze byl navržen dopis orgánům pěti zemí Varšavské smlouvy: „Vážení soudruzi, obracíme se k Vám jménem nejvyššího zákonodárného orgánu ČSSR ve chvílích, které jsou rozhodující nejen pro další osud naší země a našeho lidu, které zastupujeme, ale i pro další osudy vzájemných vztahů mezi našimi státy.“
