Mise je jako rodina. Smrt v jednotce vojáky zasáhne, službu jim však neznemožní, řekl psycholog

Smrt tří českých vojáků v Afghánistánu, které v neděli zabil sebevražedný atentátník, bude mít podle primáře psychologického oddělení Vojenské nemocnice Brno Jiřího Brančíka dopad na ostatní členy jednotky. „Zůstane v nich nepříjemná pachuť, ta vzpomínka, událost,“ řekl. Díky náročnému výcviku jsou však vůči takové situaci odolní, a tak nehrozí, že by jim znemožnila v misi pokračovat.

Video Studio ČT24
video

Kromě psychologa je vojákům oporou i vojenský kaplan

Jak smrt ve vlastních řadách zasáhne jednotku? 

Samozřejmě všechny vojáky to zasáhne velmi silně. Protože pochopitelně nikdo si navenek nepřipouští, že zahyne na misi. Ale uvnitř to má každý v podvědomí schované. Tato myšlenka dřímá, protože je to mise nebezpečná. Takže to zasáhne všechny kolegy. Mise je vlastně taková velká rodina, takže to bezesporu má velký dopad na psychiku.

Jak v takovém momentu pracují s vojáky psychologové? 

Psychologové a třeba i armádní kaplan jsou tam od toho, aby byli nablízku, aby vojákům mohli naslouchat, aby s nimi probírali ty záležitosti, tu událost nebo jejich obavy. Bavit se s nimi, mít k nim blízko, sdílet to s nimi – to je hlavní úkol psychologické služby.

Jak moc se taková událost podepíše na dalším působení jednotky?

Já bych řekl, že dopad to má. Ale jsem přesvědčený, že všichni ti vojáci, protože procházejí tak náročným výběrem a výcvikem, jsou psychicky dostatečně odolní. Čili nedá se vůbec uvažovat, že by je to psychicky vyřadilo z provozu. Ale zůstane v nich nepříjemná pachuť, ta vzpomínka, událost. A budou samozřejmě svým způsobem ostražití, ale to oni musí být za všech okolností. Takže budou, předpokládám, vykonávat svou službu a své úkoly dál tak, jak mají.

Zelená cesta usnadňuje vojákům návrat z mise

V čem z psychologického hlediska spočívá náročnost mise mimo domov?

Pochopitelně je to práce v úplně odlišném prostředí. Ale tito lidé jsou na to cvičení, dostatečně trénovaní. Přes to přese všechno je tam fyzická zátěž, klimatické podmínky, nutnost nosit nějakou výzbroj. Musí být v dobré kondici. Ta psychologická stránka věci je neustálé podvědomé uvědomění si, že tam je nebezpečí, že se může každou chvíli něco stát, a přesto musí úkol plnit.

Potom můžou být samozřejmě zátěže typu výskytu ponorkové nemoci, kdy si musí každý s každým sednout, pokud jsou odkázáni být stále spolu na jednom místě. Je také nutnost se nějakým způsobem odreagovat ve volném čase a tak dál. Takže ta náročnost je velká, ale samozřejmě je to práce těch vojáků, jsou na to cvičení. Já jsem na základě vlastní zkušenosti přesvědčen, že tu psychickou zátěž většinou zvládají velmi dobře.

Pracuje se dostatečně s náporem, který po tom vypětí na misi představuje návrat do běžného života?

Existují centra pro veterány. Každá vojenská nemocnice má tzv. Zelenou cestu, kde mají vojáci přednost v přístupu k psychologickým službám i k ostatním medicínským oborům. Takže z tohoto hlediska je o ty lidi postaráno. Existuje také nějaká účast dobrovolníků. A veteránská centra se snaží pomáhat maximálně. Samozřejmě přesto se stane, že někteří jedinci neunesou návrat, nedovedou se adaptovat na běžný civilní život a potom třeba skončí na návykových látkách, to se také stává.