Vytrváme, dokud nezvítězíme! Slova o „bídném Masarykovi“ Čechy před sto lety vyprovokovala k akci

„Vytrváme, dokud nezvítězíme! Vytrváme, až pozdravíme samostatnost svého národa!“ prohlásil 13. dubna 1918 v pražském Obecním domě spisovatel Alois Jirásek. V projevu označovaném jako Národní přísaha se politici, spisovatelé a umělci poprvé společně a jednoznačně přihlásili k touze po samostatném státě Čechů a Slováků.

Manifestační akce byla odpovědí na projev rakousko-uherského ministra zahraničí, hraběte Otakara Czernina. Ten počátkem dubna před zástupci vídeňského magistrátu kritizoval „podvratnou práci proti německému spolku“ a představitele, kteří „nenalézají slova pokárání pro české vojsko, které zločinně bojuje proti své vlasti a jejím spojencům“.

Hrabě Czernin – přestože pocházel z české šlechty a sám se za Čecha považoval – s hrůzou sledoval rychlou emancipaci Čechů a Slováků, mezinárodně uznané československé vojsko vznikající pod patronací Francie i organizování sborů dobrovolníků a legionářů v Rusku.

Sledoval také působení Tomáše Garrigua Masaryka a všímal si, že ten již není ve svém boji sám a jeho kroky mají velký ohlas v zahraničí. Czernin si uvědomoval, že Češi „chtějí vytrhnout části z uherského státu“, a několikrát také naznačil, že nesou odpovědnost za prodlužování války, která již trvala přes tři a půl roku.

Hrabě Otakar Czernin

Otakar Czernin

tehdejší ministr zahraničí Rakousko-Uherska

„Bídný, ubohý Masaryk není jediný svého druhu, jsou takoví Masarykové také uvnitř hranic mocnářství. Apeluji na všechny, kdož chtějí brzký a čestný konec války, aby se semkli a společně vedli boj proti velezradě!“

Otakar Czernin

tehdejší ministr zahraničí Rakousko-Uherska

Ostrá slova na adresu Masaryka i dalších podobných politiků v monarchii vyvolala poprask nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Zcela nediplomatické výroky ministra zahraničí byly hodnoceny jako něco neslýchaného.

Czernin tím proti sobě popudil celou českou politickou a kulturní scénu, která jeho výroky vzala jako národní urážku. A jak později řekl Masaryk, tyto osobní urážky velmi uškodily i pověsti Rakouska v Británii a Americe.

V Praze se proti Czerninovi zvedla vlna protestů, která vyústila v dohodu zástupců všech českých politických stran, že na urážlivý projev odpoví celý československý národ veřejnou manifestační přísahou.

„Nechtěli jsme a nechceme nežli žíti životem svobodným a samostatným“

Velké shromáždění zástupců českého politického, veřejného, kulturního a vědeckého života se konalo 13. dubna 1918 ve Smetanově síni Obecního domu. Zahájil ho zpěv husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci, poté promluvil za Český svaz poslanců František Staněk, který odsoudil Czerninovy výroky.

„Když hledáte symbolický objekt, kde můžete takovou Národní přísahu učinit, tak to jsou dvě místa – Národní divadlo nebo Obecní dům. Byla zvolena Smetanova síň Obecního domu, ale šéfovi činohry Národního divadla byla dána dramaturgie, aby to bylo efektní – a opravdu to byla performance, udělal to jako na divadle,“ popisuje historik Milan Hlavačka z Historického ústavu Akademie věd a Filozofické fakulty UK.

Smetanova síň Obecního domu, kde se 13. dubna 1918 konala Národní přísaha
Zdroj: Obecní dům

Už tehdy uznávaný a lidmi oblíbený spisovatel Alois Jirásek před shromážděním přednesl tzv. Národní přísahu. V ní autoři jednoznačně projevili odhodlání vytrvat až do získání samostatnosti československého národa a úsilí o mír. Manifest podpořila i delegace Jihoslovanů, která právě byla v Praze.

„Nechtěli jsme a nechceme nežli žíti životem svobodným a samostatným, spravovati osudy své pod vlastní svrchovaností a budovati nepoutáni a volni bytí svoje, jak o to usiluje každý uvědomělý národ po všem kulturním světě. To je právo naše nejposvátnější, právo národní i mezinárodní, právo národa, jenž svou vzdělaností, svými silami mravními a svým rozvojem hospodářským s hrdostí se postavil prací svou do první řady demokratických národů světa!“ prohlásil Jirásek.

Autorství textu se nejčastěji připisuje právě Jiráskovi a sociálnědemokratickému politikovi a právníkovi Františku Soukupovi, který později patřil k tzv. mužům 28. října a byl spoluautorem prvních zákonů nové republiky. Někteří historici koncepci přísahy přisuzují také členům českého domácího odboje sdružených v tzv. Maffii.

„V této době ještě dohodové velmoci naprosto jasně neřekly, že jdou na rozbití Rakousko-Uherska. Je to přesně mezní doba, kdy se může říct, co oni říkali – my vytrváme na svých požadavcích až do vítězného konce. V této době ještě nevěděli, jak to dopadne, ale odhodlání bylo jasné,“ říká historik.

Konkrétní důsledky se dostavily záhy, když ministr zahraničí Czernin rezignoval. Přispěla k tomu jak česká akce, tak i prozrazení pokusu o uzavření separátního míru Rakouska-Uherska s dohodovými velmocemi.

Události ale brzy nabraly rychlý spád směřující ke vzniku Československa. Už v květnu byla ve Spojených státech uzavřena Pittsburská dohoda o státě Čechů a Slováků, který měl být republikou. V červnu uznala francouzská vláda Československou národní radu jako „základ příští vlády“ a totéž později učinila i Británie, USA, Japonsko a Itálie. V září byla ustavena prozatímní exilová vláda. A 28. října 1918 vydal Národní výbor zákon o zřízení samostatného československého státu.