Zahraniční politiku určuje vláda a prezident by neměl vystupovat v rozporu s ní. Při ohrožení demokracie nebo při zásadní změně směřování Česka, například snaze o vystoupení z EU nebo NATO, by se ale měl rázně ozvat a snažit se jí zabránit. V Událostech, komentářích se na tom shodli prezidentští kandidáti Pavel Fischer, Marek Hilšer a Mirek Topolánek.
Česká televize zve prezidentské kandidáty do debaty Událostí, komentářů po trojicích podle toho, s čí podporou do boje o Pražský hrad vstoupili. V pondělí spolu diskutovali kandidáti podpoření poslanci, v úterý uchazeči, které do volby vyslaly podpisy senátorů a ve středu proti sobě zasednou registrovaní kandidáti, kteří sbírali podpisy občanů.
„Kdyby situace směřovala k tomu, že tady bude tendence k vystoupení z NATO, případně vyhlášení nějakého divokého referenda o vystoupení z Evropské unie, tak prezident má povinnost na to upozorňovat a může vést jednání jak uvnitř, tak venku, aby k tomu nedošlo,“ řekl Mirek Topolánek.
Podle něj je ale pozice prezidenta v této věci slabší. „Nedovedu si představit, že by došlo k takové válce, protože (vláda) mimochodem schvaluje rozpočet prezidentské kanceláře, schvaluje cesty. Takže prezident nemůže kverulovat způsobem, který by šel proti politice vlády.“
Marek Hilšer souhlasí s tím, že zahraniční politiku definuje vláda a prezident by se od ní neměl výrazněji odchylovat. „On je sice hlava státu, ale měl by stát navenek reprezentovat v souladu s politikou, kterou dělá vláda. Myslím, že si nemůžeme dovolit nějakou kakofonii a dvě zahraniční politiky,“ říká.
Zahraniční politiku vlády by prý respektoval, v extrémní situaci by však podle něj mohla nabrat takový směr, že by ohrožovala demokracii nebo fungování právního státu. „V takovém případě bych se jako prezident rázným způsobem ohradil a dělal bych všechno pro to, aby nedošlo k tomu, abychom vystoupili z NATO nebo abychom nějakým divokým způsobem nebo vůbec vystupovali z EU,“ prohlásil Hilšer.
Pavel Fischer upozornil, že zahraniční politika a směřování země je dlouhodobý a kontinuální proces a žádný z aktérů jej nemůže sám vychýlit jiným směrem. I tak ale existují případy, kdy by v roli prezidenta dělal vládě potíže.
„Například kdyby vláda začala – a to podle programového prohlášení nezačne, takže mluvíme o fikci – navrhovat například odchod z EU. My nemáme kam odcházet. V současné době naše členství v EU nemá alternativu,“ podotkl Fischer.
„Druhá věc, a tam je prezident drcen exekutivními procesy, je například to, že v rámci Severoatlantické aliance přestaneme být schopni držet závazky, ke kterým jsme se v minulosti zavázali. V tomto smyslu musí být prezident velmi aktivní, protože se jedná o více ministerstev dohromady – zejména obranu a zahraničí – a spolu s premiérem vytvářet takové podmínky, aby ČR a její slovo mělo svoji váhu a neztráceli jsme kredit,“ dodal s tím, že takový krok by měl nejen politické, ale i ekonomické dopady.
Pojistky? Senát a Ústavní soud
Mirek Topolánek ale obavy mírní. Česko má podle něj řadu pojistek, které by zásadním změnám dokázaly bránit, například Senát nebo Ústavní soud. Připomíná také článek 9 Ústavy, podle něhož není přípustná „změna podstatných náležitostí demokratického právního státu“. „Je to i na integritě člověka, který na Pražském hradě sedí, aby v té situaci dokázal jednat,“ dodává.
Také podle Hilšera existují funkční instituce, které dohlíží nad tím, aby nedošlo k zásadnímu vychýlení systému. „Ale prezident v momentě, kdy by cítil ohrožení, které souvisí se zahraniční politikou, pak pokud je správně morálně integrován, by měl jasně vystoupit a jasně hovořit. Tam je jeho role, ta ústavní pojistka. Ale do té doby by měl spolupracovat s vládou a být spoluhráčem,“ míní Hilšer.
