Ústav pro studium totalitních režimů slaví 10 let existence. Podle náměstka ředitele Ondřeje Matějky funguje instituce dobře a naplňuje standardy vědecké práce. Domnívá se, že ústav by neměl být arbitrem pravdy, ale moderátorem dění. Bývalému vedení pak vytkl, že se místo šíření poznání zviditelňovalo na zjitřených kauzách například kolem spolupracovníků StB. Matějka to uvedl v Interview ČT24.
Podle Ondřeje Matějky je ÚSTR nyní stabilní a funguje jako výzkumné pracoviště. Ocenil proto, že se přímo na půdě ústavu vyskytují historici s velmi různými názory, kteří oponují i současnému vedení. „To je v pořádku. Jde o to, aby instituce nebyla zpochybňována ve svých základech a mohla fungovat podle obecně uznávaných vědeckých standardů,“ řekl v Interview ČT24.
Zástupci někdejšího vedení ÚSTR ale mají na fungování instituce jiný pohled. Na konferenci k deseti letům existence ústavu v Senátu mluvili o jeho úpadku. První ředitel Pavel Žáček tvrdí, že ÚSTR měl v počátečních letech lepší výsledky než Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd. Nyní jej označil za „béčko nebo céčko“ akademického ústavu.
Podle bývalého náměstka ředitele Jana Kalouse by se ÚSTR měl vrátit ke svým počátkům. Zaměřit se mimo jiné na praktiky, které totalitní režimy udržovaly, nikoliv na zkoumání každodenního života za socialismu.
Historik by měl šířit poznání, ne jen vyvolávat emoce
Současný náměstek ředitele Matějka ale dřívějšímu vedení ústavu naopak vytkl, že často využívalo emocionální zjitřenost informací, že byl někdo například tajným spolupracovníkem Státní bezpečnosti: „Aktivně vyhledávalo příležitost se na tom zviditelnit,“ uvedl.
Historik by přitom podle něj měl šířit poznání, ne jen vyvolávat emoce, navíc bez patřičného kontextu.
Politizaci ústavu se vyhnout nelze. ÚSTR se ale podle Matějky právě proto snaží profilovat jako odborná instituce, která na vyžádání odborně komentuje otázky nebo problémy. Ústav by proto neměl být arbitr pravdy, ale moderující.
Zmínil například 70. a 80. léta, která byla pro mnohé obdobím poklidného přežívání, kdy se proti režimu nebouřili. Řada lidí ale naopak na vlastní kůži prožívala diktaturu a čelila násilnostem. „Škála jednání pro běžné lidi v minulém režimu navíc nebyla jen o tom, že jsem buď disident, nebo úplně poslušný,“ dodal Matějka.
Pojem vyhnání Němců? Před 20 lety nemyslitelné
V ústavu se v poslední době také vede řada diskusí nad historickými pojmy. „Zejména pojmy spojené se soudobými dějinami se často vyvíjejí. Před dvaceti lety nebylo možné říct o poválečném nuceném vysídlení Němců, že je to vyhnání. Dnes je to běžné dokonce i v české politice, protože se obraz těchto událostí v české veřejnosti proměnil. Už víme, že to bylo dost násilné a stalo se hodně nespravedlností,“ uvedl Matějka.
