Jsem nemocná Afrikou. Nevíte, jestli přežijete, ale musíte zpátky, říká pozorovatelka OSN

Kapitánka Petra Kudová je první Češkou, která sloužila jako vojenská pozorovatelka Organizace spojených národů na africkém kontinentu. Do mírové mise UNAMSIL v Sieře Leone byla vyslána v říjnu 2004. První zkušenosti ze zahraničních misí už ale sbírala před dvaceti lety v bývalé Jugoslávii. Tehdy ovšem působila ve vojenském kontingentu. Za posledních třináct let se do Afriky několikrát vrátila. 

Petra Kudová otevřela ve Vyškově výstavu svých fotek

Zdroj: Ministerstvo obrany

Je Afrika něčím specifická oproti jiným rizikovým oblastem světa?

Určitě. Hlavně tam existují větší zdravotní rizika. Ta jsou v Africe pro Středoevropana úplně děsná. Tělo si zvyká dva až tři měsíce na prostředí, na extrémní vedro, extrémní vlhkost, ale hlavním nebezpečím jsou nemoci. Ty zejména nás Středoevropany kosí docela dost. Řekla bych, že víc než ostatní.

Přesto se tam vracíte…

Hned po první misi jsem věděla, že jsem takříkajíc nemocná Afrikou. Tohle vám potvrdí každý, kdo na africkém kontinentu byl, a je jedno, jestli jde o vojáka nebo třeba humanitárního pracovníka. A to přesto, že tam máte malárii a nevíte, zdali ji vůbec přežijete, protože právě pro Středoevropana může mít fatální důsledky. Zkrátka stejně víte, že musíte zpátky. Jen v Africe mám totiž pocit, že žiju opravdově a dělám práci, která má smysl.

Mnohdy mise hlavně v začátcích jako celek úplně nefungují, ale pak zažijete situace, které vás nakopnou. Třeba jsme jednou zachránili malého chlapce od jisté smrti. Už jen kvůli tomu je dobře, že jsem tam byla.

Co přesně se stalo?

Upadl z kola a zranil si nohu. Když jsme na něj narazili, zranění se již rozvinulo do té míry, že mu začala noha hnít. Měl otravu krve a pokud by mu nohu neamputovali, čekala by ho jistá smrt. My ho léčili tři měsíce s vojáky, kteří tam měli své lékaře. Tím jsme ho zachránili.

Zažila jste nějaké nebezpečné situace, kdy jste naopak vy sama byla v ohrožení života?

Ano. Bylo to na mé poslední misi ve Středoafrické republice. Přijeli jsme na místo, kde automobil OSN nešťastně srazil místního muže. On bohužel později zemřel. My v tom byli nevinně, ale zkrátka jsme se ocitli ve špatnou dobu na špatném místě. Rozlícený dav se vrhl na moje neobrněné terénní auto. Přitom hrál roli fakt, že jsem žena.

Čtyři hodiny nás tam zadržovali. Zachránili mě vojáci, kteří nás pozorovatele měli hlídat. Opravdu mě ty čtyři hodiny chránili vlastním tělem, aby mě dav nedostal. Nakonec jsme se z toho dostali, nikomu se nic nestalo. Ale tam nikdy nemáte jistotu, co vše se může stát, protože nevzdělaný, hladový dav je nevyzpytatelný. Umocňují to drogy, které je „nabuzují.“ Tam fakt nevíte…

Jsou pozorovatelské mírové mise OSN s ohledem na rizika výrazně odlišné od těch vojenských jako například v Afghánistánu?

Určitě, už jenom tím, že nemáte zbraň. Voják ji má u sebe automaticky, ale pozorovatelské mise jsou specifické tím, že pozorovatel jako takový ozbrojen není. Má sice na svoji ochranu ozbrojené konvoje, které jedou s ním, ale i tak se prostě cítíte hůř. Navíc sloužíte 365 dní v roce. Jste na misi celý rok. To vojáci tak dlouho z domova nejsou.

Pozorovatelské mise jsou také specifické tím, že na rozdíl od vojenských jednotek slouží v týmu vždy pouze jednotlivec z konkrétního státu. Není zvláštní být tak dlouho v cizí zemi jedinou Češkou?

Svým způsobem je to lepší pro rozvoj vaší kariéry. Naučíte se pracovat v mezinárodním týmu. A ano, v dvanáctičlenném týmu jste opravdu jediný Čech. Ostatně ono je to pravidlo OSN, nikdy nemohou být v týmu dva pozorovatelé jedné národnosti. Takže máte kolem sebe lidi doslova z celého světa.

Obecně z Česka jezdí na tyto mise opravdu málo lidí. V Sierra Leone jsme byli dva, v Libérii tři, a ve Středoafrické republice také tři. Čechy tak vidíte maximálně v rámci dovolené nebo když se náhodou potkáte v hlavním městě příslušného státu. Ale jinak Čecha třeba celý rok nemusíte vidět.