Místopředseda Českého svazu bojovníků za svobodu Milan Andres, jenž nechal bez diskuse odhlasovat vyloučení tří členů a zrušení dvou oblastních organizací, pracoval před rokem 1989 pro Státní bezpečnost. Jak zjistili reportéři pořadu 168 hodin, působil ve vojenské kontrarozvědce, kde podle personálního spisu řídil donašeče uvnitř armády. Vojenská kontrarozvědka politicky dohlížela na vojáky a lidi v podnicích, které pro armádu pracovaly.
Milan Andres v úterý 18. října řídil schůzi, na níž vyloučili tři členy a zrušili dvě oblastní organizace. To vše bez diskuse k příspěvku, která měla předcházet hlasování a o kterou výslovně žádala vyloučená členka svazu Gabriela Havlůjová.
Na protest teď svaz opouštějí další. Třeba dcera zakladatele svazu a porevolučního předsedy Jakuba Čermína. Její otec přežil koncentrační tábor i komunistický lágr.
„Ta neskonale arogantní drzost toho pána, který řídil to hlasování, že skutečně úplně pominul existenci těch obviněných, vůbec nevyslyšel to, že se k tomu chtějí vyjádřit a dělal, jakože nejsou a vydává to za demokratické hlasování, no to je výsměch,“ říká dnes již bývalá členka Markéta Čermínová.
Ze svazu odchází i Jarmila Doležalová. Ona a její sestra jako jediné děti v roce 1942 přežily vyhlazení Ležáků. Svaz opouští i její dcera. Na schůzi nebyly. Před týdnem odvysílaný záznam je znechutil. „Opravdu mi to přišlo zvláštní, podivné a prostě jak v době, kdy tady byla totalita jedné strany. Já si nemůžu pomoct to srovnání,“ dodává Jarmila Doležalová ml.
A srovnání je na místě. Redaktoři pořadu 168 hodin totiž zjistili, že Milan Andres, čerstvý místopředseda ÚV ČSBS, pracoval před listopadem pro komunistickou státní bezpečnost – StB.
Podle životopisu na stránkách svazu pracoval za minulého režimu na ministerstvu vnitra „ve výkonných velitelských a řídicích funkcích“. Personální spis z Archivu bezpečnostních složek ale tuto informaci zpřesňuje. Podle tohoto dokumentu byl pohraničník a od roku 1986 pracoval ve vojenské kontrarozvědce.
Andres dohlížel, zda se vojáci nechovají protirežimně
Tato rozvědka byla podle historika Pavla Blažka z Ústavu pro studium totalitních režimů součástí ministerstva vnitra, a tedy i součástí Státní bezpečnosti. „Jednalo se vlastně o politický dohled prostřednictvím komunistické tajné policie v armádě,“ upřesňuje historik.
„Třetí odbor se zabýval agenturní činností mezi vojáky, tedy řídil nějaké agenty, získával informace, jestli například někdo nečte nějaké zakázané tiskoviny, jestli vojáci neposlouchají Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu, nebo si nevypráví politické vtipy,“ doplňuje Radek Schovánek, badatel Centra pro dokumentaci totalitních režimů.
Andres práci pro vojenskou kontrarozvědku v rozhovoru s ČT nepopřel. Tvrdí však, že jen chránil československou armádu. „Měl jsem teritoriálně na práci či ve svých povinnostech ochranu vojsk na teritoriu,“ reagoval na dotaz Andres.
Kromě této informace vynechal Andres ve svém životopise více věcí. Například také to, že členem KSČ byl od roku 1979 nebo že vystudoval vysokou školu Sboru národní bezpečnosti, Fakultu ochrany státních hranic. V roce 1989, tedy těsně před pádem režimu, dostal medaili za službu vlasti. Nadřízení z vojenské kontrarozvědky si ho chválili.
Vedení si Andrese pochvalovalo
„On sám byl vždy hodnocen jako člověk, který naprosto odpovídá té pozici, jako člověk, který je oddaný socialistickému zřízení, to znamená dobovou hantýrkou člověk, který byl součástí represivního aparátu, který byl páteří komunistického režimu,“ dodává historik ÚSTR Pavel Blažek.
Milan Andres dostával pochvaly i za konkrétní akce. Třeba za akci Kufr, tedy spis vedený na Františka Kubešu, jehož Státní bezpečnost v Přerově sledovala od roku 1984. V roce 1988 ho však přebrala právě vojenská kontrarozvědka s Andresem.
„Získal několik dobrých zpravodajských poznatků, na kterých dobře pracuje. Jedná se zejména o akce vedené zatím v PO 'Vila', 'Kufr', 'Řidič' a 'Veterán'. V roce 1989 se podílel na realizaci tří vojáků z povolání ve vnitřní problematice,“ píše se dále v Andresově hodnocení vojenskou kontrarozvědkou.
„Výraz realizace ve slangu Státní bezpečnosti většinou znamenalo zatčení a odsouzení. Ale bylo to minimálně zatčení. To znamená, nemuselo to vždy skončit odsouzením toho člověka, ale byl například propuštěn z práce nebo nějakým jiným způsobem postihnutý,“ upřesnil badatel Radek Schovánek z Centra pro dokumentaci totalitních režimů.
„Já jsem se nepodílel na žádném zatčení. Veškeré otázky týkající se mého působení před rokem 1989 byly řešeny prověrkovými komisemi a po roce 1989, v roce 1991, jsem byl Parlamentem České republiky schválen pro další činnost,“ kontruje sám Andres.
Podle historiků je to ale tím, že lustrační zákon na zaměstnance vojenské kontrarozvědky prostě zapomněl. Útvar navíc hned po revoluci přesunuli z vnitra pod ministerstvo obrany, a tak unikl pozornosti.
„Díky tomu vlastně zůstali příslušníci vojenské kontrarozvědky v takovém stínu. Dlouho trvalo, než se vůbec podařilo získat archivní dokumenty,“ vysvětluje historik ÚSTR Pavel Blažek.
Předsedovi svazu spolupráce s StB nevadí
Že ve vedení Svazu bojovníků za svobodu je člověk, který za minulého režimu svobodu naopak potíral, předseda Jaroslav Vodička jako problém nevidí. Informacím ČT navíc nevěří.
„To jste celí vy. Hrabat se ve špíně, hledat nedostatky na lidi, kteří jsou pracující, kteří mají čisté lustrační osvědčení, kterému není prokázáno, že pracoval jako StB. Ale i kdyby pracoval, mně to je srdečně jedno. Já beru lidi podle toho, jací jsou, jak se chovají. A neberu lidi podle toho, kdo je určí, jako že je černý nebo zelený,“ vyjádřil se pro 168 hodin předseda svazu Jaroslav Vodička.
„To opět potvrzuje pravdivost mých závěrů, že Svaz bojovníků za svobodu se zásadním způsobem odchýlil od svého poslání, protože měl sdružovat lidi mravné a nikoli lidi nemravné,“ uvedla vyloučená členka Markéta Čermínová.
„Dá se to říct z toho přístupu během toho hlasování. On vlastně nepovolil debatu, nepovolil diskusi a oni říkali, co to je za způsob jednání, když ten člověk vám nedá prostor k diskusi. Tak tady teďko slyšíme vlastně, kde se tyto praktiky zřejmě naučil,“ dodává Havlůjová, jejíž žádost o diskusi Andres na schůzi bojkotoval.
