Českou katolickou církev rozděluje náhled na islám stejně jako postoj k uprchlíkům. Podle Milana Badala, tajemníka arcibiskupa Dominika Duky, jsou v islámu silné prvky násilí a nejde o „žádné bratrské přátelské náboženství“. Teolog Tomáš Halík ale označil takové výroky za nebezpečné stereotypy, kterým je potřeba se vyvarovat.
Ideový rozpor v řadách katolického kléru odhalil islamistický útok, ke kterému došlo koncem července v Saint-Étienne-du-Rouvray na severu Francie. Dva přívrženci Islámského státu tehdy podřízli hrdlo pětaosmdesátiletému knězi Jacquesu Hamelovi a český dominikánský kněz a tajemník pražského arcibiskupa Milan Badal následně ve vysílání ČT24 prohlásil, že jsou v islámu „velmi silné prvky násilí“ a že ho za bratrské ani přátelské náboženství nelze považovat.
„Rozdělování špatného islamismu a úžasného islámu jsou jen řeči, které mají dodat odvahu těm, kteří nás budou dál terorizovat,“ uvedl. „Islám se ve středověku dostal až k Pyrenejím, u Vídně ho zastavil Jan Sobieski. Nehrajme si se slovíčky. Je skandální to kamuflovat, že jsou všichni hodní.“
Slova jednoho z nejbližších spolupracovníků Dominika Duky ale vyvolala odpor u intelektuální kapacity českého katolicismu, kněze Tomáše Halíka, jenž dialogu náboženství zasvětil významnou část své kariéry. Badala postavil na roveň stoupencům Martina Konvičky a prohlásil, že hlavním spojencem ve „válce džihadistů proti Západu“ jsou právě osoby, které mezi islámem a islamistickým terorismem neumí rozlišovat – protože tak ze západní společnosti muslimy vyčleňují.
Badal proti Halíkovi i vlastnímu představenému
Spor tak přerostl do osobní roviny, protože Badal v reakci označil Halíka za papežova podržtašku a člověka, který nestrpí odlišný názor. „Otec Tomáš Halík označil kardinála Duku, svého biskupa, za (prezidentův) oleandr moci. Dostal jen tu samou medicínu, kterou poskytuje jiným, takže se nemůže zlobit,“ dodal.
Slova arcibiskupského úředníka o povaze islámu přitom nevzbudily pozornost jen v Halíkově působišti u svatého Salvátora, ve svém prohlášení je odmítl také provinciál dominikánů – a Badalův představený – Benedikt Mohelník. Považuje je za „naprosto nepřijatelné, ve svých důsledcích nebezpečné“.
Badal s Mohelníkem o svých výrocích osobně nemluvil, prostřednictvím vysílání ČT24 mu ale vzkázal: „Svatý Tomáš Akvinský, velký dominikán a teolog, je v Sumě proti pohanům daleko ostřejší, než jsem byl já, takže čekám, že se od něj pan provinciál distancuje také.“
Zpochybnil také vatikánskou deklaraci, která vztah křesťanství a islámu upravuje (viz infobox): „Není to dokument, který by byl předložen k naprostému věření všem katolíkům. Jestliže se situace za padesát let změnila, je mi líto, ale už nebudu pracovat s pozitivními faktory.“
Určující dokument, který katolíkům vyjasňuje vztah křesťanství, židovství a islámu, představuje deklarace Nostra aetate, kterou na reformním II. vatikánském koncilu v roce 1965 vyhlásil papež Pavel VI. Biskupové ji tehdy podpořili 2221 hlasy ku 88. O islámu deklarace uvádí:
„Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, který promluvil k lidem. Jeho rozhodnutím, i tajemným, se snaží podrobit celou duší, jako se Bohu podrobil Abrahám, na něhož se islámská víra ráda odvolává. Ježíše sice neuznávají jako Boha, ale uctívají jako proroka, ctí jeho panenskou matku Marii a někdy ji i zbožně vzývají.
Jelikož během staletí povstalo mezi křesťany a mohamedány nemálo rozbrojů a nepřátelství, vybízí posvátný sněm všechny, aby zapomněli na to, co bylo, aby se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi.“
Papež František loni prohlásil, že to je stále aktuální. Religionista Ivan Štampach dodává, že padesát let stará rozhodnutí vatikánského koncilu sice nejsou doktrinální, ale představují autoritu, která má chování římských katolíků usměrňovat, a každý kněz by se jich měl ve svém veřejném působení držet.
Papež: Idea dobývání se dá hledat i v křesťanství
Do debaty o povaze islámu posléze následně vstoupil i kardinál Dominik Duka a v komentáři Ti, kdo nám chtějí zvěstovat Boha smrti napsal, že „islám v sobě skutečně skrývá násilné tendence a je třeba povzbuzovat ty, kdo stojí na opačné straně i jako věřící mohamedáni“. Potvrdil tak Badalova a z části i Halíkova slova, ta ale za použití archaického výrazu „mohamedán“, jejž oceňovaný akademik Halík považuje za hanlivý a neuctivý.
Rozpoutaný spor se navíc rozrostl i do interpretační teologické roviny vázané ke slovům papeže Františka. Hlava katolické církve v nedávném rozhovoru pro francouzský katolický deník La Croix označila soužití křesťanů a muslimů za možné a uvedla: „Je pravda, že idea dobývání náleží k duchu islámu, ale stejně tak by se dal interpretovat závěr Matoušova evangelia, když Ježíš vysílá své učedníky do všech národů.“
Papež současně upozornil na okolnosti vývozu západního modelu demokracie do Libye a Iráku; obě země se po západních intervencích propadly do politické krize a občanské války.
Jak vyložit Matouše?
Duka i Halík s papežovými slovy následně začali pracovat, každý ovšem ze své perspektivy „Ježíš nepředepsal učedníkům dobývání světa, ale hlásání radostné zvěsti o spáse, kterou Boží syn přináší, a o poselství přikázání lásky k Bohu a bližním,“ napsal kardinál.
„V evangeliích Ježíš také říká: Nepřinesl jsem pokoj, ale meč. Vytržením slov může někdo říct, že křesťanství je násilné náboženství. Hrozné výroky je možné najít v každém náboženství, záleží na dobré vůli,“ oponoval Halík v Českém rozhlase.
V Devadesátce ČT24 stejně hovořil také religionista Ivan Štampach, který upozornil na to, že násilné tendence křesťanství se projevovaly ještě na konci minulého století, když proti sobě v severoirském konfliktu stanuli katolíci a protestanti a když jednou z konfliktních linií války v Jugoslávii byl boj pravoslavných křesťanů (Srbů) a (bosenských) muslimů.
„Jsem pro pluralitu v římskokatolické církvi, diskuse ať probíhá,“ dodal Štampach. „Základní hranicí je křesťanská identita a ta je dána tím, co je v Novém zákoně, Ježíšovým učením lásky, které můžeme dnes vysvětlit jako humanismus, toleranci a otevřenost.“
