Smrt, kterou si Jan Palach v lednu 1969 přivodil tím, že se na Václavském náměstí v Praze polil benzinem a škrtnul zápalkou, nebyla sebevraždou. Teolog a evangelický duchovní Jakub Trojan je přesvědčený, že Palach položil svůj život, aby probudil lidi z letargie, do které se po okupaci Československa začala společnost propadat. „Ten čin nebyl výrazem zoufalství a rezignace, jak to u sebevrahů bývá. Byl to naprosto ojedinělý pokus zmobilizovat svědomí a srdce lidí proti zlu. Nebyla to sebevražda, nýbrž oběť. Neměla burcovat ke smrti, ale k novému životu,“ říká Jakub Trojan, muž, kterého Státní bezpečnost chtěla obvinit, že Palacha k upálení přesvědčil.
Chtěli, abych přiznal, že jsem Palacha nabádal, vzpomíná duchovní Jakub Trojan
Na následky těžkých popálenin Jan Palach 19. ledna 1969 v nemocnici na Královských Vinohradech v Praze zemřel a Jakub Trojan jej o šest dní později pohřbíval.
Pro Brežněva případ z Václaváku
„V tomto cynickém století, v němž nás často děsí druzí, a my opět děsíme je, a v němž se mnohdy lekáme, jak jsme všichni vnitřně malí, on nás přivedl k tomu, abychom se ptali otázkou, která z nás může učinit velké lidi: Co jsem udělal já pro druhé, jaké je mé srdce, za čím jdu, čemu sloužím, co je pro mne nejvyšší životní hodnotou?“ ptal se Jakub Trojan nad Palachovou rakví a jeho slova vyjadřovala přesvědčení, že se nejednalo o nerozvážný čin mladého nevyrovnaného člověka, nýbrž že šlo o výzvu, kterou slyšelo celé okupované Československo, a která měla ohlas po celém světě.
A to komunistický aparát vystrašilo. Přímo z Moskvy přišel od generálního tajemníka Ústředního výboru komunistické strany Sovětského svazu Leonida Brežněva do Prahy důrazný pokyn „správně zorientovat stranu a pracující v souvislosti s případem z Václavského náměstí.“ Po Palachově smrti 19. ledna 1969 vstoupily ozbrojené složky v Československu do nejvyššího stupně pohotovosti, stejně jako po vpádu vojsk v srpnu 1968, a režim měl enormní zájem, aby se na Palachův čin zapomnělo.
GALERIE
Pomník Jana Palacha s názvem Dům matky a Dům syna na Alšově nábřeží v Praze
Pohřebního průvodu Prahou, stejně jako pietního shromáždění hned druhý den po studentově smrti, se však zúčastnily desítky tisíc lidí a uctívali Palacha jako národního hrdinu. Média proto rozjela propagandistickou kampaň, která měla jeho čin v očích veřejnosti zdiskreditovat a Státní bezpečnost zahájila akci se zadáním nalézt viníky. A tehdy se do pozornosti komunistické tajné policie musel dostat také Jakub Trojan.
Že vy jste mu slíbil věčnost, faráři?
StB faráře měsíce sledovala a připravovala první výslech. Jakub Trojan o tom věděl, nebo to spíše tušil a čekal na chvíli, kdy pro něj příslušníci tajné bezpečnosti přijdou. Možná to byl záměr estébáků, možná to mělo jiné důvody, ale stalo se to až rok a tři čtvrtě po Palachově smrti, přesně 23. září 1970. „Pozvali mne k výslechu a byli tam na mne čtyři,“ vzpomíná Jakub Trojan. „Zřejmě celou tu dobu připravovali materiály a chystali postup.“
Výslech trval šest hodin a vyšetřovatelé na faráře udeřili hned od samého začátku. Tvrdili mu, že se s Janem Palachem před jeho smrtí třikrát sešel, že na to mají svědky. „A my teď stojíme před otázkou, která se nám jeví jako velmi pravděpodobná,“ pokračovali s nátlakem na vyslýchaného. „Jestli pak vy jste toho Palacha na ten čin nepřipravoval?“ ptali se. „Třeba tím, že jste mu sliboval věčný život.“
Jakub Trojan vzpomíná, že estébáci měli připravenou každou větu, přesný obsah otázek i jejich načasování a vzájemně se doplňovali. Čekali zřejmě, že ho vystraší a zmatou natolik, že se do svých výpovědí zaplete, že řekne něco, s čím by mohli dál pracovat.
Jenže Jakub Trojan se nedal. S Janem Palachem se před jeho smrtí setkal jenom jednou. Bylo to o Vánocích 1968, když spolu krátce hovořili po skončení bohoslužby v Libiši, kde měl Jakub Trojan svou farnost. Jan Palach byl z nedalekých Všetat a tehdy se oba potkali poprvé a naposledy. „Žádal jsem vyšetřovatele, aby přivedli svědky, kteří uvedli, že jsem se s Palachem nejméně třikrát sešel. Oni to ale odmítli.“
Výslech pokračoval a vyšetřovatelé přitvrdili v nátlaku. Dál se snažili Jakuba Trojana zmást, vystrašit a uvést v nejistotu. Byla to jedna z jejich metod. „Vy si všechno píšete, že si všechno zapisujete do svých zápisníků? Že je to tak?“ ptali se, a když farář přikývl, pokračovali: „Tak se do těch zápisků podívejte, jen si je pořádně prohlédněte a uvidíte, že tam ty schůzky s Palachem máte.“
Jestli pak vy jste Jana Palacha na ten čin nepřipravoval?“ ptali se. „Třeba tím, že jste mu sliboval věčný život.
A Jakub Trojan znejistěl. „Co když mají pravdu? Co když jsem se s ním skutečně někde potkal a už si to nepamatuji?“ ptal se sám sebe. Přesto však vyšetřovatele požádal, aby s ním jeli domů, že jim ty zápisníky ukáže. Okamžitě souhlasili a on se ze svého vlastního návrhu zděsil. „Vždyť mi je zabaví a dopíšou tam, co budou chtít,“ hrozil se v duchu. „To bude konec.“
Hrůzné představy, děs propagandy
Během několika následujících hodin napadaly Jakuba Trojana ty nejčernější scénáře. Věděl dobře, čeho je komunistický vyšetřovací aparát schopen. Především z 50. let si pamatoval, jak pracuje a co dokáže jeho propaganda. Myslel na katolického kněze Josefa Toufara umláceného k smrti při vyšetřování vykonstruovaného monstrprocesu známého jako „číhošťský zázrak“ a nepřestal si vyčítat, že své zápisníky nabídl Státní bezpečnosti všanc.
Listoval proto svými poznámkami, ale odmítal je dát z ruky. „Dokázal jsem si představit, co by s nimi udělali, kdyby je dostali a mohli s nimi pracovat,“ vzpomíná Jakub Trojan a cituje titulky z novin, jak se mu tehdy ve vyšetřovací místnosti Státní bezpečnosti před očima vykreslovaly. „Podívejte se všichni! Farář přemluvil Palacha, aby spáchal svůj hrůzný čin. Taková je církev! Takoví jsou křesťané! Taková je pravda o Palachovi! A pod tím by byly v novinách přetištěné kopie falšovaného textu z mého deníku.“
Jeho obavy nebyly nijak přitažené za vlasy. Režim a jeho policejní i propagandistická mašinérie takhle běžně pracovaly. V tomto případě k tomu však nedošlo. Výslech skončil, Jakub Trojan byl propuštěn a mohl se vrátit domů i se svými zápisníky.
Narodil se 13. května 1927 v Paříži. Rodiče byli Češi a v roce 1929 se rodina vrátila do Československa. Po válce studoval Vysokou školu obchodní, ze které v roce 1949 přešel na Husovu evangelickou bohosloveckou fakultu. V letech 1956 až 1974 byl farářem Českobratrské církve evangelické. Nejprve ve Kdyni na Šumavě, později ve sboru v Neratovicích–Libiši. Roku 1974 odebraly komunistické úřady Jakubu Trojanovi státní souhlas, což znamenalo zákaz duchovenské služby. Až do penze v roce 1984 pracoval v podnicích Řempo a Montáž. Během normalizace pořádal tajné semináře pro zájemce o teologii, v roce 1977 byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a roku 1978 vstoupil do občanské iniciativy Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. V roce 1990 nastoupil na Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy jako učitel etiky. Byl děkanem a poté působil na pozici proděkana pro zahraniční styky.
Jakub Trojan
Otazník a vykřičník Jana Palacha
Ještě čtyři roky vykonával službu faráře, pravidelně byl však zván k dalším výslechům, až mu úřady vzaly takzvaný státní souhlas a zakázaly mu výkon duchovenské služby. Až do penze v roce 1984 proto Jakub Trojan pracoval v pražských podnicích Řempo a Montáž. Během normalizace pořádal tajné bytové semináře pro zájemce o teologii, v roce 1977 byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a roku 1978 se stal členem občanské iniciativy Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.
V roce 1990 nastoupil Jakub Trojan na Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy jako učitel etiky. Téhož roku se na škole habilitoval a o rok později se stal profesorem. Byl děkanem fakulty a později působil v pozici proděkana pro zahraniční styky.
Čin Jana Palacha je pro mnohé dodnes těžko pochopitelný a Jakub Trojan patří k neúnavným interpretům jeho smyslu. „Původci zla, jemuž se Jan Palach vzepřel, vyvanuli z dějin. Kdežto jeho čin trvá a působí,“ říká profesor teologie. „A to je to, co Palach chtěl. Abychom se všichni zastavili a řekli si: Tak když takto jsme oblakem svědků obklopeni, v čele s Ježíšem Kristem, ale i jinými, kteří celé dějiny pokládali životy za dobrou věc, tak co teď uděláme my? A tenhle ten otazník. A vykřičník. Otazník a vykřičník. To je myslím to, co bychom neměli přeslechnout.“