Desítky tisíc lidí shromážděných 25. ledna 1969 v ulicích Prahy byly nadějí, že se Československo nesmíří s okupací vojsky Varšavské smlouvy ze srpna předchozího roku. Na pokyn z Moskvy měly všechny bezpečnostní složky nejvyšší stupeň pohotovosti a lidé vyšli do ulic, aby se rozloučili s Janem Palachem. Jeho rakev byla vystavena na nádvoří Karlovy univerzity. Odtud ji potom mohutný zástup doprovázel přes Staroměstské náměstí k filozofické fakultě, odkud byla převezena na Olšanské hřbitovy.
Zprvu zástupy za Palachovou rakví, pak dvacet let ticha
„Ve tvářích těch lidí se dalo číst: A co já teď? Jak budu žít? Jakou podobu svému životu vtisknu, abych se alespoň maličko přiblížil oběti, kterou přinesl Palach?“ vzpomíná evangelický duchovní a teolog Jakub Trojan, který ten den Jana Palacha pochoval.
Student filozofie Jan Palach se 16. ledna 1969 na Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil. O čtyři dny později pak na následky svého činu v nemocnici na Královských Vinohradech v Praze zemřel. Ačkoli jeho smrt dodnes vzbuzuje rozporuplné reakce, farář Jakub Trojan patří k těm, kteří ji nepovažují za sebevraždu. „Ten čin nebyl výrazem zoufalství a rezignace, jak to u sebevrahů bývá. Byl to naprosto ojedinělý pokus zmobilizovat svědomí a srdce lidí proti zlu. Byla to oběť, která měla vyburcovat společnost k novému životu,“ říká.
Pohřeb, demonstrace a propaganda
Pro příštích dvacet let bylo rozloučení s Janem Palachem největším shromážděním, kterým dala československá veřejnost najevo touhu po svobodě a demokracii potlačovanou přítomností sovětských vojsk. Jakýkoli následující veřejný projev odporu s nastupující normalizací režim umlčoval silou, ve společnosti postupně převládl strach, naprostá většina Čechoslováků se na dvě desetiletí uzavřela do sebe a Palachovo jméno vyslovovali lidé jen opatrně a v soukromí.
V době Palachovy smrti byl Jakub Trojan farářem v Libiši nedaleko Všetat, ve kterých Jan Palach žil. Od chvíle, kdy se dozvěděl, že bude studenta pohřbívat, měl na pochopení motivu jeho činu pět dní. Sešel se s Palachovou rodinou, dostal k dispozici jeho knihovnu a připravoval si kázání. Skupina mladých lidí držela mezitím na Václavském náměstí hladovku a v prostoru pod sochou svatého Václava setrvala v mrazech čtyři dny. Tisíce lidí vyšly do centra Prahy už 20. ledna 1969, den po Palachově smrti. Pietní shromáždění se konala v mnoha dalších městech po celé republice.
„Prožíval jsem to velmi silně a pozoroval ty lidské tváře,“ vzpomíná na pohřeb Jakub Trojan. „Zažil jsem už pohřeb Masarykův. To bylo také obrovské množství lidí v ulicích a měl jsem podobný pocit, že ty desetitisíce jsou vnořeny do takového soustředění a uvědomují si tu výjimečnost Palachova činu.“
Státní a stranický aparát, v té době už plně pod kontrolou Moskvy, měl z reakce společnosti na Palachovu smrt obavy. Úřad pro tisk a informace vydal pokyn redakcím, aby o událostech přinášely pouze oficiální zprávy, z Československa bylo vyhoštěno šestnáct zahraničních zpravodajů. Smuteční shromáždění v den Palachova pohřbu vláda sice ještě povolila, hned druhý den však režim nasadil sílu. Tisíce demonstrantů rozehnala policie v pražské Opletalově ulici a téměř dvě stě jich zadržela. K poslednímu shromáždění se lidé sešli 27. ledna na Václavském náměstí a o den později už úřady nařídily kolem sochy svatého Václava „sadové úpravy“, aby dalším demonstracím v místě Palachova činu zabránily.
GALERIE
Pomník Jana Palacha s názvem Dům matky a Dům syna na Alšově nábřeží v Praze
Propaganda se snažila událost znevážit. Začaly se objevovat nepravdivé informace o tom, že mladého studenta zneužili „pravicoví intelektuálové“, kteří ho zmanipulovali a zneužili. Poslanec Vilém Nový přišel s variantou takzvaného studeného ohně, která se postupně stala jednou z režimních verzí, jak Palachův čin interpretovat. V rozhovoru pro agenturu AFP Vilém Nový poprvé vykládal o tom, že byl Jan Palach přesvědčen, že se polije chemickou látkou, která hoří, ale nepálí.
Palachův týden
Trvalo dvacet let, než se Palachovo jméno a jeho odkaz vrátily do veřejného prostoru způsobem připomínajícím události doprovázející jeho smrt, následující demonstrace a pohřeb. V neděli 15. ledna 1989 se na Václavském náměstí sešly stovky lidí u příležitosti dvacátého výročí Palachova činu. Akci zorganizovalo několik disidentských skupin – České děti, Charta 77, Mírový klub Johna Lennona, Nezávislé mírové sdružení a Společenství přátel USA.
Václavské náměstí v lednu 1989: Palachův týden
V dokumentu Charty 77 u této příležitosti autoři napsali: „Umřel, protože chtěl vykřiknout co nejhlasitěji. Chtěl, abychom si uvědomili, co se to s námi děje, abychom viděli, co to vskutku děláme, a uslyšeli, co to vskutku říkáme v tom čase ústupků, o kterých se říkalo, že jsou nezbytné, kompromisů, které byly vydávány za rozumné, a taktizování, o kterém se leckomu chtělo věřit, že je chytré. Vytrácelo se tehdy vědomí, že i pod největším tlakem musí při tom všem cosi zůstat, cosi základního, s čím na trh už nelze a bez čeho lidský život ztrácí svou nezadatelnou důstojnost.“
Bezpečnostní složky nasadily proti shromážděným policejní jednotky se psy, obušky a vodními děly, demonstranty rozháněly a zatýkaly je. Několik opozičních aktivistů včetně Václava Havla bylo trestně stíháno a Havel odsouzen k devíti měsícům vězení. Přes mohutné represe, nebo možná právě díky nim, se však v lednu opozice sblížila s dosud převážně pasivní veřejností.
Lidé se na Václavském náměstí scházeli i v dalších dnech a série otevřených masových protestů vstoupila do historie totalitního Československa jako Palachův týden. Příslušníci policie a jejich pohotovostní pluky během pěti dní zadrželi asi tisíc čtyři sta osob, přičemž často nerozlišovali mezi účastníky demonstrací a náhodnými chodci a cizinci. Oficiální média sice o pražských událostech informovala zkresleně a snažila se veřejnost zastrašit, zprávy o Palachově týdnu si však lidé předávali ústně a především je vysílaly zahraniční rozhlasové stanice Svobodná Evropa a Hlas Ameriky.
Vrátil se a promluvil znovu
„Mnozí se v souvislosti s Palachovou obětí ptají: Nebylo to zbytečné? Pochopitelná otázka,“ říká Jakub Trojan. „Zdálo se těch dvacet let, že to bylo zbytečné. Ovšem není pozoruhodné, že najednou, v lednu 1989 tu byl Palachův týden? Odkud to ti mladí vzali, když si jeho jméno nemohli přečíst v novinách, v časopisech?“ ptá se farář a teolog. „No otcové a matky jim to říkali. Nebo přátelé jim to říkali. O Palachovi se vykládalo v rodinách, předávalo se to. A ti dvacetiletí potom vyšli do ulic.“
Jakub Trojan přiznává, že byl ohromen tím, jak Palachův čin po dvou desetiletích oslovil tisíce mladých lidí.
„Najednou bylo Palacha plno. A lidé chápali, že jsou na ulicích smeteni proudem vody, že je ženou policajti, že je zatýkají. Chápali to jako drobnou oběť, která ve světle té Palachovy oběti dávala smysl. Takže režim ho chtěl zapudit, vyhnat z našich myslí a on se tam najednou vrátil a promluvil znovu.“
Narodil se 13. května 1927 v Paříži. Rodiče byli Češi a v roce 1929 se rodina vrátila do Československa. Po válce studoval Vysokou školu obchodní, ze které v roce 1949 přešel na Husovu evangelickou bohosloveckou fakultu. V letech 1956 až 1974 byl farářem Českobratrské církve evangelické. Nejprve ve Kdyni na Šumavě, později ve sboru v Neratovicích–Libiši. Roku 1974 odebraly komunistické úřady Jakubu Trojanovi státní souhlas, což znamenalo zákaz duchovenské služby. Až do penze v roce 1984 pracoval v podnicích Řempo a Montáž. Během normalizace pořádal tajné semináře pro zájemce o teologii, v roce 1977 byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a roku 1978 vstoupil do občanské iniciativy Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. V roce 1990 nastoupil na Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy jako učitel etiky. Byl děkanem a poté působil na pozici proděkana pro zahraniční styky.
Jakub Trojan
Vydáno pod