Praha - Když po únoru 1948 zakládali demokratičtí českoslovenští politici v exilu Radu svobodného Československa, byl mezi nimi i Ferdinand Peroutka. Z jeho pera vzešla deklarace rady a snad byl vnímán i jako vhodný lídr exilové opozice. Politickým vůdcem se sice nestal, jako ředitel Rádia Svobodná Evropa zůstal u novinařiny, byl ale považován za morální autoritu a snad i možného nástupce Edvarda Beneše a především Tomáše Garrigua Masaryka. S ním je ostatně Peroutka nerozlučně spojen. Prezident, který se narodil 7. března 1850, mu poskytl prostředky k vytvoření vlivného časopisu Přítomnost.
Masaryk a Peroutka: Mistr a jeho kritik?
Prvorepublikový tisk se od současné mediální scény výrazně lišil navázáním většiny významných titulů na politické strany. Pod významným politickým vlivem byla tehdy i ČTK a jejím prostřednictvím rozhlas. V tomto prostředí zakládal Ferdinand Peroutka v roce 1924 Přítomnost. Jak známo, Masaryk mu s jejím vytvořením významně pomohl. Ukazuje to na pozoruhodný vztah mezi ním a Peroutkou, ale také na jedinečný rys Masarykovy osobnosti. Peroutku choval v úctě ne jako svého fanatického stoupence, ale jako odpůrce Palackého a Masarykova pohledu na české dějiny, jejímž vrcholem bylo husitství, na které nová Československá republika přímo navazovala po staletích, kdy se český národ nemohl rozvíjet.
Pokutujme prezidenta
Peroutka (více čtěte zde) nebyl jediným kritikem takového pohledu. Za nejvýznamnější hlas, který odmítal staletí habsburské vlády odsouvat stranou, byl patrně historik Josef Pekař. Masaryka však zaujal Peroutkův článek Jací jsme, který mladý novinář publikoval v časopisu Tribuna. Argumentoval podobně jako Pekař – odmítl myšlenku, že národní charakter navazuje na dávnou historii. „Rčení, že jsme národem Husa a Komenského, nepraví nám o naší dnešní povaze pranic a mělo by být pokutováno,“ navezl se teprve sedmadvacetiletý Ferdinand Peroutka odvážně do prezidenta.
obrázek
Hlas odporující oficiálnímu kurzu ovšem nebyl pro Masaryka neznámý, naopak často zněl právě z jeho úst. Pohled na něj se během čtyř let první světové války dramaticky proměnil, z domnělého kverulanta se stal nezpochybnitelným tatíčkem národa. Předválečná tři desetiletí takovému výsledku nasvědčovalo jenom máloco. „Vstoupil do české společnosti v roce 1882, přišel z Vídně a nebyl s českou společností úplně konformní. Chtěl prosazovat své názory, své pojetí české historie, české politiky, české společnosti a často se s touto společností dostával do kontroverzí,“ popsala první Masarykovy postoje historička z Masarykova ústavu Akademie věd Dagmar Hájková. Připomněla přitom jeho stanoviska ve sporu o rukopisy a Hilsneriádě.
Snad i proto, že dobře znal pocity člověka, na kterého se plive, Masaryk – již jako uctívaný prezident-osvoboditel – na Peroutkovu kritiku neodpověděl osobními výpady, jak je obvyklé u mnoha politiků, naopak v Peroutkovi vycítil talent, který je třeba pěstovat. Talent to byl zřejmě nejenom žurnalistický, ale i politický.
Půlmilionový příspěvek na Přítomnost se měl Masarykovi vrátit v podobě úspěchu jemu politicky blízké, středolevé politické strany pocházející z intelektuálního zázemí Peroutkova časopisu. Ta – totiž Národní strana práce – sice vznikla, ve volbách však neuspěla, a tak se z Přítomnosti stal časopis politicky neutrální. Jedním z přispěvatelů byl i T. G. Masaryk. „Do Přítomnosti psal pod pseudonymem O. Skala politické články a pod šifrou LB zase literární recenze,“ přiblížil Josef Tomeš z Masarykova ústavu. Masaryk ovšem nepsal výhradně do Přítomnosti. Obdobně anonymně publikoval i v Lidových novinách, ostatně jejich vydavatel Jaroslav Stránský stál před svým vstup do národně socialistické strany za vznikem neúspěšné masarykovské Národní strany práce. Masaryk však anonymně přispíval i do listů vydávaných politickými stranami.
GALERIE
videogallery_514140
Prezident – nepolitik? Kdeže
Že Masaryk doufal ve zhmotnění svých politických postojů v podobě nové politické strany, není divu. I když bývá vnímán jako nadstranický prezident, rozhodně nestál mimo politiku, spíše naopak. „Byl politický. Říká se, že byl nadstranický, ale on byl svůj, do politiky velmi rád zasahoval, mnohdy anonymně, tajně, protože své názory předkládal přes noviny – přes články, které nepodepisoval. Své názory dával velmi jasně najevo,“ popsala Dagmar Hájková. Podle jejího kolegy Josefa Tomeše dal Masaryk své postoje poprvé najevo již bezprostředně po příjezdu do svobodného Československa, když zjistil, že prozatimní ústava dává prezidentovi jenom velmi malé pravomoce. „To se potom změnilo, změnilo se to v první československé ústavě z roku 1920. Ale Masarykovo působení a jeho vliv nebyl dán skutečnými pravomocemi, ale byl dán jeho faktickým působením neoficiálním,“ shrnul Josef Tomeš.
Důsledkem Masarykova vlivu bylo například takřka nepřetržité působení Edvarda Beneše na místě ministra zahraničních věcí, do sestavování vlád ale zasahoval i více. Za prezidenta Masaryka ostatně podle dostupných zdrojů vznikl termín Hrad s velkým H jako narážka na politickou skupinu s vlivem na většinu stran, která vznikla kolem Masaryka a Beneše. Stejně tak zněl prezidentův hlas při jednání Pětky, tj. zástupců tzv. státotvorných stran, která měla na československou politiku rozhodující vliv.
Pětka byla ostatně svého druhu ztělesněním Masarykových představ o stabilním a rozvíjejícím se státu. Sdílel ji s ním i Ferdinand Peroutka a posiloval ji prostřednictvím Přítomnosti. Státotvorné strany byly demokratické a bez ohledu na svá východiska nebyly ani v nejmenším extremistické. Proti politickým radikálům se naopak Přítomnost ostře stavěla, vycházela v ní série příspěvků Proč nejsem komunistou a před polovinou 30. let začal Peroutka na jejích stránkách varovat před nacistickým Německem.
Při lánské procházce s otcem a bratrem Janem
Symbol demokratické republiky
Tomáš Garrigue Masaryk tedy byl jako prezident nanejvýš aktivní v politice a ovlivňoval ji prostřednictvím svých stoupenců ve stranách i prostřednictvím anonymních mediálních vystoupení. Bezpochyby byl nebezpečným politickým sokem a obratným spojencem. Jako takového ho ale rozhodně nevnímali lidé, kteří se politikou neživili. „Široká veřejnost… si Masaryka výrazně idealizovala. Tak, jako kdysi František Josef personifikoval rakousko-uherskou monarchii, tak Masaryk personifikoval samostatný československý demokratický stát. Lidé ho prostě brali jako charismatickou osobnost. On se pro to hodil, měl nesporné charisma,“ poukázal Josef Tomeš.
Výsadní postavení Masarykovo se tak odvážil zpochybňovat málokdo. Protihradně se profilovaly strany z okraje politického spektra, nejvíce vyhraněná přitom patrně byla česká nacionalistická pravice inklinující k fašistickým myšlenkám. Za nejvýznamnější protimasarykovský manifest bývá považována stať Ad usum pana prezidenta republiky, ve které Viktor Dyk kritizoval jeho údajné odklonění „od veliké části národa“, z čehož ovšem obviňuje především lidi, kterými se obklopoval, v čele s Edvardem Benešem.
obrázek
První republika přežila Masaryka jen o rok
Říkalo se prý, že dokud bude Tomáš Garrigue Masaryk živ, Hitler se neopováží rozpoutat válku. Možná je to jenom pověst, ale každopádně právě tak se to stalo. Masaryk zemřel v září 1937, pouhý rok a dva týdny před Mnichovem a dva roky před začátkem druhé světové války. Edvarda Beneše si sice Masaryk za svého nástupce sám vybral, ale brzy se ukázalo, že jeho mezinárodní renomé Masarykova významu nedosahuje. Servítky si s ním nebral Hitler ani Daladier a dvacet let budovaná republika se mu rozpadla pod rukama.