Násilné vystěhování sedláků v 50. letech má být zločinem proti lidskosti

Vilémov - Násilné vystěhování sedláků v padesátých letech by mělo být uzákoněno jako zločin proti lidskosti a podobně jako holocaust by se mělo stát nepromlčitelným. Usiluje o to Konfederace politických vězňů. Miloslav Růžička z Vysočiny se chce osobně zasadit o to, aby se příbuzní sedláků přihlásili o svá práva. Vyzývá je, aby společně podali trestní oznámení.

Miloslav Růžička z Vilémova u Golčova Jeníkova rozjel akci kulak. V archivech vyhledává adresy násilně vystěhovaných sedláků a snaží se dopisem oslovovat jejich rodiny. Vyzývá je ke společnému podání trestního oznámení, aby se na zvěrstva padesátých let nikdy nezapomnělo. Za pravdu panu Růžičkovi dává i předsedkyně Konfederace politických vězňů: „My chceme ukázat, že je tady snad ještě zbytek spravedlnosti a tu potřebujeme dostat na veřejnost.“

Komunisté v padesátých letech v rámci kolektivizace zemědělství likvidovali soukromníky a násilně vyhnali z rodových sídel více než 4000 zemědělců. Dodnes nebyly tyto zločiny nijak potrestány, údajně proto, že není koho soudit. Podle mluvčího Úřadu dokumentace Jana Srby jsou ti, kteří schválili směrnici v roce 1951, již dávno mrtví.

Podle slov pana Růžičky ale komunistickou zvůli padesátých let nechávají bez povšimnutí i současní politici. „Ženy i děti byly ponižovány, lidé trpěli a hladověli, to byla hrůza, jakou naše dějiny nepamatují,“ upozorňuje bývalý politický vězeň.

Přesně to je i případ Ludmily Matouškové z Pelhřimova. Jejího manžela zavřeli za smyšlený zločin a jí společně s babičkou a třemi malými dětmi ze dne na den vyhnali z rodového sídla v Jiřicích u Humpolce. Doma musela nechat dokonce i oblečení a veškerý majetek. „To, co jsme prožili, to si nikdo nedovede představit. Já si myslím, že se teď čeká na to, až to bude promlčené,“ tvrdí paní Matoušková. Naděžda Kavalírová dokonce takovou likvidaci přirovnala k holocaustu.

Konfederace politických vězňů společně s Asociací soukromých zemědělců proto plně podporují aktivitu pana Růžičky, který se snaží na původních adresách kontaktovat poškozené rodiny. Ne vždy se ale daří, ze sta odeslaných dopisů se prý nejméně třetina vrátí zpátky jako nedoručitelná.

Zvolil teď proto opačnou cestu a vyzývá prostřednictvím médií, aby se mu poškozené rodiny samy přihlásily. Příbuzní vystěhovaných sedláků z 50. let mohou také sepsat životní osudy svých rodin a poslat je do Vilémova. Pan Růžička by je rád vydal knižně.

Vydáno pod