Za velikou otázku označil Schwarzenberg referendum o této smlouvě v Irsku, které je jedinou zemí unie, kde se o ratifikaci bude rozhodovat cestou všelidového hlasování. „Když to nedopadne kladně, bude obvyklá evropská krize a pak uvidíme, jak se to bude řešit. Ale teď si nikdo oficiálně nepřipouští, že by to nedopadlo dobře,“ prohlásil.
Dal také najevo, že Českou republiku za rizikový faktor nepovažuje. Ústavní soud, jemuž z iniciativy vládní ODS předložil smlouvu k posouzení Senát, sice podle něj „možná najde nějaké chlupy, které by se pak musely dát do pořádku“, ale v parlamentu by prý měla smlouva úspěšně projít.
Během setkání na francouzském ministerstvu zahraničí se podle něj hovořilo především o migraci a o vymezení pravomocí a rolí nových institucí unie, jejichž vytvoření Lisabonská smlouva předpokládá. Migraci označil ministr za velký problém, který časem dopadne i na Českou republiku. „Nejsme ostrov, a tudíž musíme na řešení spolupracovat,“ uvedl.
Šlo o druhé ze tří setkání, které Francie jakožto budoucí předsednická země pořádala s cílem seznámit se s názory všech členských zemí unie. Nejde tedy o fórum, které by mělo rozhodovací pravomoce.
Francie se předsednictví ujme 1. července a 1. ledna po ní nastoupí Česká republika. Ta bude v případě, že Lisabonskou smlouvu do konce roku uznají všechny členské státy, první předsednickou zemí podle nového modelu, který tato smlouva předpokládá a podle něhož část agendy předsednické země přejde na nové unijní instituce.
Podle Karla Schwarzenberga přivítali účastníci schůzky výsledky nedělních srbských voleb, v nichž vyhrály proevropské síly, ale to nebylo tématem jednání. Na otázku, zda tyto výsledky ovlivní rozhodování české vlády o uznání Kosova, odpověděl, že vláda přijme rozhodnutí Kosovo uznat a pak ho předloží parlamentu. „Myslím, že časem to uznáme, doufám, že to bude brzy. Měli bychom si uvědomit, že uznání není věc morálního posouzení, ale že jde o uznání fakt, která tu jsou,“ prohlásil.
Přiznal, že to není snadná otázka, když jde o rozdělení státu. „Ale každý, kdo se zabývá zahraniční politikou, a zvlášť ten, kdo je za ni zodpovědný, musí zvážit všechna pro a proti a pak se rozhodnout. Že rozhodnutí musí jednou padnout, je jasné,“ myslí si ministr.