Praha - 29. května 1953 tehdejší prezident Antonín Zápotocký v rozhlasovém projevu svým spoluobčanům sebevědomě tvrdil: „Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé.“ Reagoval tak na spekulace o tom, že se komunistická vláda chystá v Československu zrušit přídělový systém a zavést nové peníze. Hlava státu ovšem lhala - v té době už byly nové bankovky dávno vytištěny. Přípravy měnové reformy, která všechny lidi připravila o životní úspory, a proto se o ní později mluvilo jako o velké peněžní loupeži, byly v plném proudu. K zastavení změn nepomohla ani vlna protestů, stávek a demonstrací.
Zápotockého lež připravila půdu pro velkou peněžní loupež
Den po prezidentově rozhlasovém projevu Ústřední výbor KSČ a Národní shromáždění schválily návrh na zrušení vázaného trhu a na provedení měnové reformy. „Existence nadbytečného množství oběživa v rukou obyvatelstva představuje neovladatelnou část kupní síly,“ vysvětloval důvody reformy předseda vlády Viliam Široký.
Prakticky totéž zopakoval odpoledne v rozhlasovém projevu. „Od nynějška bude kurz naší koruny pevně svázán se sovětským rublem, který jest nejpevnější měnou na světě,“ oznámil také veřejnosti. Zprávu o měnové reformě si mohli lidé přečíst i následující den v nedělních novinách.
1. června - starou měnu nahradily peníze ze Svazu
Čtyřdenní výměnu staré měny za novou zahájily banky 1. června. Dosud užívaná platidla nahradily nové peníze, vytištěné v Sovětském svazu. Občané si je mohli vyměnit v různém kurzu podle výše jejich hotovosti a úspor. V hotovosti si jedinec mohl vyměnit nejvýše 300 korun v poměru 5:1, veškerou další hotovost pak v poměru 50:1. Také úspory v bankách se přepočítávaly: například vklady do výše 5 000 korun v poměru 5:1, vklady nad 50 tisíc byly znehodnoceny poměrem 30:1.
Tím ovšem výčet Jobových zvěstí zdaleka nekončil. Střadatelé zcela přišli o takzvané vázané vklady, jež jim byly na účtech zablokovány už při měnové reformě v roce 1945. V bezcenné cáry se přes noc proměnily veškeré státní dluhopisy, jakož i další tuzemské cenné papíry.
Lidé se sice bouřili, ale zbytečně
Peněžní reforma, kterou připravoval tým ekonomů vedený Václavem Hůlou za pomoci sovětských poradců, byla obyvatelstvu prezentována jako úder proti „spekulantským živlům“ a vítězství pracujícího lidu. Když však lidé na vlastní kůži pocítili její reálné dopady, vypukly na řadě míst spontánní protestní akce a ve 129 závodech se konaly stávky.
Nejbouřlivější průběh měly události v Plzni. Na tamějším hlavním náměstí se shromáždilo na 20 tisíc nespokojených lidí, vesměs dělníků ze Škodovky (tehdy Závody Vladimíra Iljiče Lenina), a dav vzal útokem budovu krajského soudu i radnici, z jejíž oken se na dlažbu poroučely obrazy a busty Stalina a Gottwalda. Kromě západočeské metropole se větší nepokoje konaly například ve Strakonicích, Bohumíně, Ostravě i Praze. K jejich potlačení byly použity lidové milice, policie, Státní bezpečnost i jednotky vojsk ministerstva národní bezpečnosti.
Následovala vlna zatýkání: v Plzni skončilo v rukou policie na 650 osob, desítky lidí byly zatčeny také na Ostravsku, v Praze i v dalších částech republiky. Téměř 500 lidí bylo při hromadných procesech bez řádných důkazů odsouzeno do vězení a pracovních táborů, celé rodiny vystěhovali komunisté do pohraničí.
