Praha – Ve věku nedožitých 73 let zemřel Jiří Gruša. Autor několika sbírek a románů byl signatářem Charty 77 a od roku 1982 žil v emigraci. Do Česka se vrátil po pádu železné opony v roce 1990 a působil jako diplomat a krátce také jako ministr školství. Poslední roky pobýval v Německu, na klinice nedaleko Hannoveru zemřel při operaci srdce.
Jiří Gruša vystudoval na Karlově univerzitě filozofii a historii. Během 60. let zakládal nebo spoluzakládal významné časopisy, jako byla například Tvář nebo Sešity pro mladou literaturu a další. Po okupaci v roce 1968 měl zakázanou činnost a pracoval u různých stavebních firem, přesto nadále psal. Zlom přišel s jeho samizdatovým románem Dotazník, za který byl poslán v roce 1978 do vazby. „Režim paradoxně strčil do kriminálu jak spisovatele, tak toho vazače. Ale tenkrát ty mezinárodní i místní protesty byly dost silné na to, aby byli oba po dvou měsících propuštěni,“ vzpomíná novinářka Petruška Šustrová.
Tehdy podepisuje Gruša Chartu 77 a v roce 1981 zakládá společně s Ludvíkem Vaculíkem samizdatovou edici Petlice. O rok později mu nebyl umožněn návrat ze Spojených států, většinu nedobrovolné emigrace pak strávil v Německu. Po listopadu 1989 pracoval jako velvyslanec v Německu. „Přesto, že jste do naší země přišel kdysi jako uprchlík, chopil jste se šancí, které vám poskytla vaše druhá vlast. Větší kompliment jste nám nemohl udělat,“ uvedl v roce 2006 na Grušovu adresu tehdejší německý velvyslanec Helmut Elfenkämper.
Místo velvyslance opustil kvůli krátkému působení ve vládě Václava Klause, kde byl ministrem školství. K diplomacii se ale brzy vrátil, od ledna 1998 byl velvyslancem v Rakousku. Do roku 2009 pak vedl mezinárodní PEN klub.
Mezi jeho nejvýznamnější literární práce patří například básnické sbírky Cvičení mučení, Modlitba k Janince či próza Dámský gambit. „Pro České centrum Mezinárodního PEN klubu je to veliká rána a veliký smutek. Měli jsme ho opravdu moc rádi,“ uvedl předseda Českého centra Mezinárodního PEN klubu Jiří Dědeček.
Bývalá manželka Ivana Koubská:
„Já jsem ho zažila v době nejzajímavější a nejexponovanější, to znamená po dobu disentu a po dobu, kdy byl vězněný. Byl to člověk, který byl nesmírně charakterní a silný. Psaní a slovo pro něj bylo svým způsobem modlitba a to bylo jeho životní krédo. Z toho vycházely i jeho životní postoje, nemohl psát věci, které byly proti jeho svědomí a proti tomu, co si myslel a co žil.“
Václav Havel:
„Nenadálou smrtí Jiřího Gruši, svého mnohaletého přítele a kolegy, jsem šokován, stejně jako asi mnoho jeho dalších přátel. Myslím na něj jako na jednoho z několika mně blízkých lidí, jichž jsem si hluboce vážil a kteří v poslední době opustili tento svět.“
