Brno - Studenti, kteří museli v letech 1957 až 1989 z politických důvodů odejít z vysokých škol, nedostanou stotisícovou náhradu. Vládní nařízení přiznává peníze jen lidem vyloučeným v letech 1948 až 1956. Podle nového verdiktu Nejvyššího správního soudu nařízení neodporuje ústavnímu pořádku ani zákonu o protiprávnosti komunistického režimu.
Soudci se konkrétně zabývali případem muže, jenž musel školu opustit v roce 1977. Městský soud v Praze mu v rozporu s vládním nařízením přiznal odškodnění 100 000 korun. Ministerstvo školství ale podalo kasační stížnost a Nejvyšší správní soud rozhodnutí pražských soudců zrušil. Podle NSS vymezení okruhu odškodněných osob sice nese znaky nerovnosti, ale zároveň má legitimní cíle.
NSS připomněl, že v prvních osmi letech totality byly čistky na vysokých školách nejrozsáhlejší. Dvě nejsilnější vlny vylučování studentů proběhly na jaře 1948 a poté na přelomu let 1948 a 1949. „Pak už byla 'kádrová a třídní čistota' studentů vysokých škol řešena nejen vylučováním ze studia, ale spíše omezením přístupu na tyto školy,“ stojí v rozhodnutí senátu NSS s předsedkyní Miladou Tomkovou.
Vládní nařízení přiznává jednorázovou náhradu 100 000 korun lidem, kteří byli vyloučeni ze studia od 25. února 1948 do 31. prosince 1956. Podmínkou je to, aby rozhodnutí o vyloučení bylo zrušeno zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Nárok nepřechází na dědice rehabilitovaných studentů.
Soudci také připomněli, že lidé vyloučení ze škol v prvních letech totality nesli důsledky způsobených křivd nejdéle a většinou již neměli možnost dostudovat. Zároveň u nich hrozí, že se další případné vlny odškodnění vzhledem k vysokému věku nedočkají. „Pro lidi v takovémto věku je rovněž mimořádně důležitý satisfakční rozměr poskytnutého odškodnění, neboť jej získávají v době bilancování svého života,“ rozhodli soudci.
Nejvyšší správní soud ale zároveň kritizoval vládu za to, že pravidla pro odškodnění stanovila pouze formou nařízení, a nikoliv zákonem. Ani to se však nestalo důvodem, aby NSS nařízení předložil k přezkoumání ústavním soudcům. Uznal, že forma nařízení může být vhodnější kvůli efektivitě a rychlosti odškodnění.
