Praha – ČSSD se v poslední době stále častěji obrací na Ústavní soud, pokud se jí nepodaří uspět v boji proti vládě na půdě parlamentu. Nejvyšší soudní instance v zemi se tím stává další zbraní v politickém boji. Mnozí tento fakt kritizují, sám Ústavní soud a i mezinárodní normy však dávají opozici v řadě případů za pravdu.
K Ústavnímu soudu jako na běžícím pásu - opozice k němu vyráží téměř s každým klíčovým zákonem. Například v březnu 2011 se soudci zabývali omezením výplat porodného nebo snížením rodičovského příspěvku a o měsíc později se na stůl soudců dostalo omezení podpory stavebního spoření. Naposledy tento týden v úterý pak Ústavní soud rozhodoval hned o 14 reformních zákonech.
Ústavní soud je zavalen prací - letos by se počet podání mohl vyšplhat k pěti tisícům - a podle jeho předsedy Pavla Rychetského za to může právě fakt, že se trendem opozice stalo napadat schválené zákony u soudu. Se svým názorem přitom není Rychetský sám. „Ústavní soud se stává třetí komorou parlamentu,“ míní například politolog Vít Hloušek. „Čeští politici se naučili zneužívat soud v případě, že neuspěli klasickou parlamentní cestou,“ dodal v rozhovoru pro Český rozhlas.
Jiní odborníci tak radikální nejsou. „Když má opozice pocit, že ji vládní většina zašlapává nebo jí neposkytuje příliš mnoho prostoru, pak se nabízí testování přijatých zákonů před Ústavním soudem,“ zdůraznil v rozhovoru pro portál ČT24 ústavní právník Univerzity Karlovy Jan Kysela. Podobně mluví také jeho kolega z Univerzity Palackého Michal Bartoň. „Používají to často,“ potvrzuje Bartoň. „Na druhé straně, je to právo skupiny 41 poslanců navrhnout zrušení zákona. Kromě apelu na zdrženlivost opozice s tím nic jiného nelze dělat,“ dodává.
Nespokojená opozice k soudu? Nic nového
Na Ústavní soud se v dobách, kdy byla sama v opozici, obracela i nyní vládní ODS. V říjnu 2005 například napadla část zákona o ochraně veřejného zdraví, který zakazoval převod krajských nemocnic na akciové společnosti. V tomtéž roce napadla také ustanovení trestního řádu, které dalo ministru spravedlnosti Pavlu Němcovi (US-DEU) pravomoc vydat katarského prince Sáního, obviněného v Česku ze sexu s nezletilými dívkami, k trestnímu stíhání do zahraničí bez svolení soudu.
Právo obrátit se na Ústavní soud přiznávají opozici také mezinárodní dokumenty, ať už Rada Evropy, nebo takzvaná Benátská komise pro demokracii. Za legitimní nástroj se to považuje zejména proto, že opozice, která je v parlamentu v menšině, nemá v jeho komorách efektivní nástroj, jak se bránit většině.
V Evropě nejsme se stížnostmi výjimkou
„V Česku je to spíš častější, na druhou stranu, není to český unikát, celá řada příkladů, které se řešily před Spolkovým ústavním soudem v Německu, měly podobnou roli,“ připomněl Kysela.
Ani v porovnání se sousedy se česká opozice nechová nestandardně. Letos v červenci se například německý ústavní soud, jehož verdikty se často inspirují i čeští ústavní soudci, postavil za malé strany v otázce nově schválených úprav volebního systému. Koalice křesťanských demokratů (CDU) a liberálů (FDP) v této otázce vedla s opozicí spor především o takzvané dodatečné mandáty z voleb a podle verdiktu soudu zákon nahrával velkým stranám a poškozoval ty menší. Tamní zákonodárci proto musí příští rok, kdy se budou konat další volby, připravit zcela nový zákon.
Výjimkou přitom v Německu není ani to, že na zákony schválené hlasy vlastní strany útočí u Ústavního soudu také poslanci vládních stran. Letos v září tak ústavní soudci rozhodovali na popud euroskeptika Petera Gauweilera o záchranném fondu eurozóny (ESM). Ze stolu ho sice neshodili, přidali ale podmínky, za kterých ho může Německo ratifikovat, a soud také nařídil, že slib mlčenlivosti pracovníků eurovalu nesmí vést k tomu, že by Spolkový sněm neměl dostatek informací o činnosti fondu.
Diskutovat o zákonech se musí
Dodržování práv menšinové opozice v rámci legislativního procesu v Česku střeží též Ústavní soud. To byl také důvod, proč shodil ze stolu omezení podpory stavebního spoření nebo sociální balíček, který obsahoval mimo jiné omezení porodného nebo snížení rodičovského příspěvku. Nelíbilo se mu, že vláda zákony prosadila ve stavu legislativní nouze, která dramatickým způsobem omezuje rozpravu zákonodárců o návrzích. Právo opozice na diskusi je totiž podle soudu klíčovým předpokladem demokracie a nedodržování pravidel může nabourat legitimitu a legalitu přijatých norem.
Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu
„Nelze opomenout širší význam parlamentní diskuse ve vztahu k možnosti veřejnosti seznámit se s legislativní předlohou a jejími důvody, formulovat k ní svá stanoviska a tímto způsobem i ovlivňovat samotný její průběh a rozhodování zákonodárců. Omezení zákonodárného procesu pouze na několik dní, nebo dokonce několik hodin, by takovouto možnost fakticky vyloučilo.“
