Praha - Sourozenci Bienertovi byli bytostně spjati s krajinou šluknovského výběžku. Snažili se šířit informace o historii rodného kraje až do osudného roku 1990. Tehdy z dosud neobjasněných důvodů byli bratři František a Eduard brutálně zavražděni. Až po čtrnácti letech marného tápání byl případ z velké části rozuzlen. Přitom už minulost sourozenců naznačovala pohnutý osud. Eduard jako sudetský Němec musel zemi opustit, nelegálně se ale vrátil a deset let bydlel ve skrýši v domě se svými sourozenci. I přesto až do své smrti nikdo z nich neztratil chuť a sílu organizovat výlety a přednášky o historii svého milovaného kraje.
Tři sourozenci, sudetští Němci, vyrůstali v českém prostředí a měli i české školy. Po válce patřili mezi nemnoho obyvatel zdejšího pohraničí, kteří tu měli své kořeny. Bratři a sestra Bienertovi byli velcí sportovci, turisté a především znalci zdejší krajiny a historie.
Na podzim roku 1938, kdy tu zdejší němečtí občané nadšeně vítali Adolfa Hitlera, František Bienert, který vystudoval textilní inženýrství a ovládal několik cizích jazyků, narukoval do německého wehrmachtu. Starší bratr Eduard ze zdravotních důvodů do armády vůbec nenastoupil. Působil pak v Drážďanech, v centrální kartotéce.
Po skončení války se Eduard a František vrátili domů. V té době už bylo jasné, že většina obyvatel německé národnosti půjde do odsunu. Ing. František Bienert jít nemusel. Patřil totiž mezi důležité textilní odborníky. Zůstat mohla i sestra Alžběta. Odsunu však neunikl jejich bratr Eduard, který se však z Německa tajně vracíval přes hranice domů.
Eduard se deset schovával na půdě rodného domu
V roce 1953 se na česko-německé hranici objevily drátěné zátarasy. Eduard Bienert už zpátky do Německa nemohl. S pomocí sourozenců vybudoval na půdě jejich domu důmyslný úkryt, v němž pobýval dalších minimálně deset let. Nikdo ze známých z bezpečnostních důvodů nesměl mít ani tušení o tom, kde Eduard vlastně přebývá. V době přídělového a lístkového systému museli František a Alžběta živit svého bratra ze svých už tak skromných zásob.
V té době věnoval František Bienert takřka veškerý volný čas turistice. Organizoval a podnikal vlastivědné výlety. V kraji, který ztratil odsunem drtivou většinu původního obyvatelstva, se František Bienert svými přednáškami snažil uchovat to, čemu říkáme paměť kraje. Získával si čím dál více příznivců. Jeho bratr chodil ven v noci jen na dvorek a přes den pomáhal Františkovi připravovat výlety.
Ve svém úkrytu přebýval Eduard Bienert více než deset let
V roce 1962 zasáhl Šluknov požár. Hořela velká stodola, která stála hned za domem Bienertových. Eduard šel hasit s ostatními a hasiči ho poznali. Policie ho následně objevila druhý den při prohlídce. Do vězení naštěstí nešel. Svůj trest si totiž vlastně takzvaně odseděl na půdě svého rodného domku.
Alžběta, Eduard a František Bienertovi se dočkali listopadu devětaosmdesátého roku. Pokračovali v práci pro město a zejména František byl stále duší kulturního života Šluknova. Jako hluboce věřící lidé organizovali mezi svými německými krajany sbírku na opravu kostela. A pak přišla osudová zářijová noc z 15. na 16. září devadesátého roku, kdy Alžběta našla v noci svého bratra Františka mrtvého vedle zraněného Eduarda. Ten ranám kladivem podlehl v nemocnici po třech dnech.
Vraždu bratří Bienertů obestíralo už od počátku několik tajemství
Příčiny vraždy byly nejasné. Mluvilo se například o tom, že někdo měl zálusk na sbírku peněz, které sourozenci vybrali na opravu kostela. Pár dnů po brutální dvojnásobné vraždě měla policie pachatele. Při prvotním výslechu se k činu doznal. Uvedl, že vnikl do domů Bienertových zadním vchodem a kladivem ubil oba dva. Později ale začal tvrdit, že do domu sice vešel, ale pouze uviděl umírající bratry. Přestože v domě byly nalezeny jen jeho stopy a otisky, soudu kupodivu jeho výmluva stačila. Vrah byl tedy propuštěn. Následně si často stěžoval na to, že coby Rom musí čelit rasismu českých policistů.
Po patnácti letech ale vypluly na povrch dosud neznámé okolnosti, které donutily policii případ znovuotevřít po patnácti letech. Noví svědci potvrdili, že vrahem byl opravdu muž, jehož tehdy před lety z nepochopitelných důvodů soud omilostnil. Pachatel byl mezitím již čtrnáctkrát odsouzen a ve vězení si odpykával jiný trest. Po patnácti letech tak došlo ke znovuotevření případu a vrah byl odsouzen na doživotí.
