Praha - Ti, kteří se během dnešního svátku poctivě postí, by měli podle štědrovečerní magie s první hvězdou aspoň na okamžik zahlédnout pověstné zlaté prasátko. Jaký je ovšem původ tohoto tajemného symbolu českých Vánoc, jenž se zjevuje jen na okamžik, aby na další rok zase zmizel? Prasečí stopy vedou až před bránu středověku.
Odkud přišlo zlaté prasátko? Jeho vánoční cesta byla dlouhá
Cesta zlatého prasátka k úloze jednoho z českých vánočních symbolů začala již v předkřesťanské Evropě a pojí se s pohanskými předchůdci Vánoc. Vítání zimního slunovratu, ustupující noci a prodlužujícího se dne, patřilo mezi jednu z nejvýznamnějších náboženských slavností starých Slovanů a, jak připomíná autorka Malé encyklopedie Vánoc Valburga Vavřincová, vázalo se primárně na sluneční kult. „Slunce jako zdroj světla a tepla rozhodovalo o životě a smrti,“ uvádí. „Podle míst, kde vychází a zapadá, byly odjakživa určovány světové strany. K jeho poctě vztyčovali stavitelé obelisky, úzké jehlany, tzv. sluneční sloupky.“
Jedním ze symbolů slunečního kultu potom bylo i prase, znak hojnosti, kterou přinese započatý odchod zimy. Úcta k prasatům navíc byla i zcela logicky podmíněna tím, že přestavovalo vydatnou krmi – jídlem z vepřového masa mohli také lidé přijmout sílu Slunce. Slované navíc nebyli jediní, kdo prase spojoval s prosperitou. Ve starořecké mytologii bývá zmiňováno v souvislosti s Demétér, bohyní plodnosti a archetypem mateřství a sklizně. V antickém Římě patřil vepř vedle býka a berana k nejcennějším obětinám. Staří Germáni měli divočáka za posvátné zvíře.
Křesťanství prasata zavrhlo
Právě v pohanských rituálech lze hledat původ i zlatého prasátka coby tajemné bytosti českých Vánoc. V křesťanské symbolice totiž prase nese spíše negativní atributy – jako vepř válející se v bahně je příkladem lenosti, špíny, obžerství a všech charakterových kazů. V krajním případě se dostává i do souvislosti se satanem, zejména v období raného novověku, hojného na čarodějnické procesy, byly ženy smilnící s ďáblem zobrazovány při jízdě na praseti.
V Matoušově evangeliu před vepři varuje také Ježíš Kristus. „Nedávejte svaté věci psům a neházejte své perly prasatům; jinak je zašlapou, otočí se a roztrhají vás,“ káže ve své promluvě k apoštolům. Nový zákon zmiňuje také příběh muže z Galileje, kterého Ježíš zbaví posedlosti démony – když jeho tělo opustí, vstoupí právě do stáda prasat, jež následně utone.
I navzdory křesťanské symbolice se ale nakonec stal vepřík součástí lidových rituálů jednoho z nejvýznamnějších dní církevního roku. Zlatou barvu přijalo prasátko od pohanského vítání vracejícího se Slunce, jakkoli i v křesťanství má zlato významnou úlohu - zlatý byl totiž jeden z darů tří králů, které obdržel Ježíšek v jesličkách, neboť právě ve zlatě se odváděla daň králům.
GALERIE
Divočák - posvátné zvíře Germánů autor: Ihar Byshniou, zdroj: Thinkstock
Šprech provrtá zlobivcům břicha
„O Štědrém dni zachovávaly jsme my, děti, svědomitě půst, méně proto, abychom uviděli zlaté prasátko – v které jsem alespoň já nikdy nevěřil – jako spíše, abychom se ničím neprohřešily proti zvyklostem svátku pro nás nejvzácnějšího,“ vzpomínal na vánoční svátky spisovatel Svatopluk Čech, autor dodnes populárních cestopisů pana Broučka.
Právě s celodenním půstem je zlaté prasátko neodmyslitelně spjato. Zjevuje se za odměnu až vpodvečer s první hvězdou a pouze nakrátko, aby poté zase na rok zmizelo. Jak potom připomíná Vavřincová, v minulosti se v českých krajích nevěřilo jen na prasátko – zastoupit ho mohl i zlatý kohout, beránek nebo zlaté telátko, které mělo plout po obloze při štědrovečerním zvonění. Na Slovácku vyrážel na pomoc zlatému prasátku i svatý šprech, spíše strašidelná postavička, který nezbedným dětem neváhal provrtat břicho, aby se přesvědčil, zda je opravdu prázdné.
A na Nový rok sele se čtyřlístkem
S prosincovými svátky nespojují prasátko jen Češi. Mimořádně populární je i v německy mluvících zemích, ovšem nikoli jako zlatá, magická bytost Štědrého dne, ale jako symbol Silvestra a Nového roku. V tomto případě růžové prasátko častokrát drží v čumáku čtyřlístek a celý novoroční motiv je doprovozen i vyobrazením podkovy – štěstí se tak rovnou ztrojnásobí. V Rakousku se zase věřilo, že vepřové maso na novoročním stole přinese štěstí každému, kdo se jím nasytí. Dodnes proto není výjimkou, že středoevropské domácnosti připravují na Silvestra či na Nový rok prasečí pacičky nebo vepřové koleno.
Ve všech případech ale vepříkův význam zůstává stejný jako v předkřesťanských dobách – ať už s Vánoci, nebo s příchodem Nového roku značí začátek, víru v brzké jaro a v hojnost nadcházejícího období, kdy nebude hlad.