Jako nějaká dystopická astronautka se Melissa Coboová každých pár týdnů vydávala na túru po rozpálených pláních vyschlého Velkého solného jezera a táhla těžký batoh připevněný hadicí k něčemu, co vypadalo jako kopulovitý poklop na dort. To, co z jezera zbylo, se jí často zdálo nedosažitelné, když se prodírala vyschlou krustou, hlínou a podivnou krystalickou vrstvou, která se pod jejími kroky rozpadala na nazelenalé bahno, popisuje server The Washington Post.
Velké solné jezero mizí před očima. A ohřívá při tom planetu
„Vodu vidíte, ale nikdy se k ní vlastně nedostanete, bez ohledu na to, kolik hodin jdete,“ přiblížila Coboová. Ovšem díky svým vyčerpávajícím túrám objevila tehdejší postgraduální studentka Státní univerzity v Utahu a její poradce Soren Brothers další znepokojivé důkazy o tom, že vyschlá jezera jsou významným zdrojem emisí oxidu uhličitého. Navíc zdrojem, který dosud nikdo nezahrnuje do oficiálního přehledu toho, kolik uhlíku svět vypouští do oteplující se atmosféry.
V nové studii v časopise One Earth vědci spočítali, že v roce 2020, kdy Coboová a další odborníci odebírali vzorky, se z vysychajícího dna Velkého solného jezera uvolnilo 4,1 milionu tun oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů. To by znamenalo přibližně sedmiprocentní nárůst emisí v Utahu způsobených lidskou činností, odhadli autoři práce.
Zatímco jiní vědci zdokumentovali emise uhlíku z dalších vysychajících jezer – včetně Aralského moře ve Střední Asii – Brothers zmínil, že jeho studie se snažila vypočítat, jakou část emisí uvolněných z tohoto jezera lze připsat na vrub člověku, protože Velké solné jezero bylo vyčerpáno pro lidské účely, což se ještě zhoršilo v důsledku změny klimatu a „megasucha“ na Západě v posledních dvou desetiletích. „Je to poprvé, co říkáme: ‚Tohle je něco, co je naše vina,‘“ uvedl Brothers.
GALERIE
Velké solné jezero
Jezera po celém světě běžně ukládají uhlík. Rostliny a živočichové se na dně usazují po tisíce let ve formě sedimentů, z nichž většina leží ve vrstvách s nízkým obsahem kyslíku, které se pomalu rozkládají. „Když jsou jezera zaplavena vodou, tedy řekněme ve svém užitném stavu, jsou tak trochu našimi spojenci v boji za odstranění oxidu uhličitého z atmosféry,“ řekl Rafael Marcé, vědecký pracovník Centra pokročilých studií ve Španělsku, který se spolu s Brothersem podílel na předchozích pracích, ale na této studii se nepodílel.
Když jezera vysychají, kyslík může proniknout hluboko do sedimentů, probudit mikroorganismy, které začnou hodovat na organických látkách a uvolňovat oxid uhličitý, dodal Marcé. „První věc, kterou uděláte, když se probudíte, je snídaně, že?“ řekl. „A to samé platí i pro ně,“ dodal.
Velké solné jezero v Utahu – největší slané jezero na západní polokouli – se v posledních letech stalo doslova otevřeným „bufetem“ pro mikroorganismy. Před dvěma lety klesla jeho hladina na rekordně nízkou úroveň. Po posledních dvou srážkově příznivých zimách se sice trochu zvedla, ale stále zůstávají rozsáhlé úseky jezerního dna vyschlé a hladina se pohybuje pod úrovní, kterou státní úřady považují za zdravou.
Snížený stav jezera představuje mnoho nebezpečí, včetně toxického prachu, ztráty biotopu pro ptáky i dopadů pro různá průmyslová odvětví. Brothers a jeho kolegové použili přenosný analyzátor skleníkových plynů k měření množství oxidu uhličitého a metanu vystupujícího z různých oblastí vyschlého dna nebo ze zbytkové vody.
Oxid uhličitý stoupá vzhůru
„Jakmile umístíte kopuli na písek nebo obnažené dno jezera, začnete pozorovat, že oxid uhličitý stoupá,“ popsal Brothers. Emise byly vyšší v létě než v zimě a měly tendenci být nižší v místech, která existovala jako souš delší dobu.
Marcé, který studoval dno Aralského moře, doplnil, že některé části bývalého jezerního dna, jež jsou obnažené už šedesát let, stále vypouštějí oxid uhličitý. Očekává, že to bude pokračovat. „Pravděpodobně se to pohybuje na úrovni jednoho století,“ odhadl Marcé, který spolupracuje se skupinou vědců dokumentujících tyto emise po celém světě.
Brothers i Marcé podotkli, že chtějí získat dostatek důkazů, aby přesvědčili Organizaci spojených národů, aby tyto typy emisí zahrnula do výpočtu uhlíkových souhrnů jednotlivých zemí. „Musí do nich zahrnout vysychající jezera,“ je přesvědčený Marcé. „Protože v případě velmi velkých jezer by jim mohlo uniknout něco, co je velmi důležité,“ dodal.
