Když v seriálu, který člověk řadu let sleduje, zemře některá důležitá postava, jsou fanoušci logicky smutní. Podle nového výzkumu ale může mít intenzita tohoto smutku nečekanou sílu a podobat se tomu po skonu někoho blízkého.
Devět tisíc padesát pět. To je počet epizod, které měl australský seriál Neighbours (Sousedé) natáčený od roku 1985 do předloňska. Patří do žánru, jemuž se říká soap opera neboli mýdlová opera (či telenovela) – tedy nikdy nekončící série vztahových peripetií mezi stále se měnící skupinou postav. V Austrálii byli Sousedé fenoménem, seriál sledovaly miliony lidí a nastartoval kariéru spoustě hvězd – začínala v něm například herečka a zpěvačka Kylie Minogue nebo herečka Margot Robbie. A právě tento seriál, respektive jeho fanoušky, si vybral australský psycholog Adam Gerace pro výzkum smutku a truchlení.
Ukázka ze seriálu s Kylie Minogue:
Našel 1289 milovníků této oblíbené série a zkoumal jejich odezvu na smrt postav v seriálu pomocí online dotazníků. Podobných výzkumů moc není, a to přesto, jak významnou část života někteří lidé tráví s fiktivními seriálovými postavami.
Seriál se vysílal delší dobu, než lidé tráví s většinou skutečných přátel. Diváci tak mohou cítit nečekaně velkou ztrátu. Aby bylo možné získat lepší představu o jejím typu a intenzitě, byl průzkum navržen tak, aby měřil míru smutku a dalších emocí a myšlenek nejen o seriálu, ale i o jednotlivých postavách, které v něm byly ztvárněny.
Dotazník také zjišťoval, do jaké míry se lidé smířili s tím, že seriál skutečně skončil či jak moc je trápila ztráta postav. A nakonec se ptal, jestli diváci cítí vděčnost vůči těm, kteří se podíleli na jeho výrobě.
Opravdové truchlení
Při zkoumání reakcí Gerace zjistil, že spousta diváků opravdu cítí emocionální stav, jemuž se říká truchlení. Jen těžko se smiřují s tím, když jejich oblíbené postavy náhle odešly. A ještě silnější to bylo, když seriál před dvěma roky skončil úplně. Psycholog se také domnívá, že tyto pocity byly intenzivnější u lidí, kteří si k postavám vytvořili vztah, který označuje za parasociální. Tedy takový, kdy považovali fiktivní postavy za svého druhu přátele nebo alespoň za rozšířenou součást své sociální skupiny.
Vědec si proto myslí, že reakce diváků naznačují, že prožívali podobný zármutek jako při ztrátě skutečného partnera, přítele nebo jiné blízké osoby. Výsledky jsou podle něj důležité, a ve výzkumu by se mělo pokračovat především proto, že v současné společnosti žijí zejména senioři stále osamělejším a izolovaným způsobem, kdy jim právě televizní hrdinové nahrazují opravdové blízké. Tento fenomén ale není dostatečně prozkoumaný, takže se neví, jak se změny dějových linek mohou projevovat na duševním zdraví seniorů.
