První fotografie Země z vesmíru vznikla mnoho let předtím, než odstartoval sovětský kosmický program Sputnik. Pořídili ji američtí vojáci a vědci, kteří testovali německé rakety V-2.
Fotografie Země jsou černobílé, zrnité a velmi nekvalitní. Ukazují ale jako úplně první naši planetu z kosmického prostoru. Vznikly 24. října roku 1946 a pořídila je 35mm kamera umístěná na raketě V-2, kterou testovali na americké základně White Sands Missile Range. Vystoupala do výšky 100 kilometrů, což je hranice, kde začíná vesmír.
Kamera pořizovala několik minut sérii záběrů s odstupem 1,5 sekundy. Pak se rychlostí 150 metrů za sekundu zřítila k zemi a rozbila se na kousky. Kamera drtivý dopad také nevydržela, ale kazeta s filmem chráněná v ocelovém pouzdru vše přežila.
Do té doby se pořizovaly snímky z maximální výšky kolem 40 kilometrů, tak vysoko dokázaly vynést přístroje speciální balony. Až snímky z rakety poprvé ukázaly, jak by vypadala Země, kdyby ji pozorovali příslušníci jiných civilizací.
Německá technologie v amerických službách
- Raketa V2 (známá i jako A4, zkratka z Aggregat 4, čtvrtý typ rakety) byla raná balistická raketa použitá Německem ve 2. světové válce proti Velké Británii a Belgii k ostřelování vojenských a civilních cílů. Jednalo se o jednu z tajných Hitlerových zbraní, kterými chtěl zvrátit průběh války. Zbraň však byla nasazena příliš pozdě.
Nacistické rakety V-2 neboli Vergeltunsgwaffe 2 (Zbraň odplaty 2) se dostaly do amerických rukou na konci druhé světové války. Americká armáda je testovala na raketové základně White Sands v Novém Mexiku – v jejím širokém okolí nebyly žádné obývané plochy, takže nehrozilo, že by dopady raket někoho ohrozily.
Vojáky nejvíce zajímalo, jak německé střely využít pro vlastní raketový program. Programu se ale účastnili také vědci, kteří měli zkoumat vlastnosti horních vrstev atmosféry. Na tomto projektu pracovali ti nejlepší experti své doby – například James Van Allen nebo Fred Singer. Kamery na rakety ale umístili kvůli něčemu úplně jinému, než byly záběry na Modrou planetu.
Vědce zajímalo, jak ovládat rakety v horních vrstvách atmosféry – a jestli by tomu nemohlo zabránit kosmické záření. Proto potřebovali vědět, z jakých stran a v jaké míře toto záření dopadá na raketu. Oblaka a krajina pod střelou pro ně byly spíše komplikací, než něčím, co by ocenili.
James Alfred Van Allen (7. září 1914 – 9. srpna 2006) byl americký vědec zkoumající vesmír. Jsou podle něj pojmenovány Van Allenovy radiační pásy. V roce 1960 se stal společně s dalšími americkými vědci Osobností roku časopisu Time. Později se podílel na vývoji přístrojů meziplanetárních sond.
Siegfried Fred Singer (27. září 1924) je americký fyzik a environmentalista. Podílel se na testování raket V-2, byl u vývoje prvních amerických družic a v poslední době se nejvíce zaměřuje na klimatickou změnu. Patří mezi přední kritiky teorie o tom, že klimatické změny jsou způsobovány člověkem.
Tento program přinesl v letech 1946–1950 více než tisíc snímků Země, které se potom začaly objevovat v novinách i časopisech. Už tehdy se ale vědci zamýšleli nad potenciálním vojenským využitím kamer na raketách – nabízelo se například filmování nepřátelského území z výšky 100 kilometrů nad povrchem.
Dar přítele von Brauna
Raketu V-2 vyvinul pro nacistické Německo inženýr a raketový vědec Wernher von Braun. Právě on vedl německý vědecký tým, který navrhl a vyrobil přes 1000 těchto střel. Na konci války přeběhl na americkou stranu – předal USA kompletní dokumentaci i 100 dokončených raket V-2, s řadou německých vědců pak začal pro Spojené státy vyvíjet jejich vlastní raketové nosiče.
V padesátých letech 20. století byla pod jeho vedením postavena raketa Jupiter-C, jejíž další modifikací vznikla raketa Juno I, jež vynesla do kosmu první americký satelit Explorer I. Když roku 1960 vznikla agentura NASA, logicky do ní od armády přešel. Právě v ní zaznamenal jeho vědecký tým nejvíce úspěchů, především sestrojil raketu Saturn V, která například mimo jiné pomohla Američanům dobýt Měsíc.
