Řada i těch nejběžnějších zvuků vyvolává u některých lidí silné pocity úzkosti a zuřivost. Misofonie, tedy porucha, kterou vědci zatím zkoumali jen minimálně, může člověku výrazně zkomplikovat společenský život.
Žvýkání, chroupání popcornu v kině, škrábání nehtů po látce: tyto zvuky jsou pro většinu lidí téměř nepostřehnutelné, pro osmadvacetiletou Soniu je ale jejich poslech utrpením.
„Když slyším matku, jak popotahuje do telefonu, rozzuří mě to natolik, že musím položit sluchátko,“ přiznává mladá žena, kterou cituje francouzský týdeník L'Express. Stejnou přecitlivělostí trpí i dvaatřicetiletá Laura. Když její přítelkyně jí, musí odejít z místnosti – až tak je pro ni zvuk polykání nesnesitelný.
Ani jedna z nich není „citlivka“, obě ženy trpí reálnou poruchou – misofonií, tedy nenávistí vůči zvuku. Tuto poruchu objevili v roce 2000 Pawel a Margaret Jastreboffovi z Emoryho univerzity v Atlantě.
Nejde o sluchový problém, porucha spočívá v tom, že se v mozkové kůře spustí při vnímání těchto zvukových vln negativní pocity, jako je hněv, nenávist, úzkost nebo znechucení vůči specifickým zvukům.
Dědičná misofonie
Podle obou vědců může být misofonie dědičná a s lety se může prohlubovat. „Otec, bratr a sestra jsou trochu jako já, ale ne tolik. Pozoruji, že tento jev, který se objevil v dospívání, nabývá s věkem stále širších rozměrů,“ říká Laura.
Tři švýcarští psychiatři v jednom lékařském časopise zdůrazňují, že se vědecká obec v názoru na misofonii neshoduje. „Někteří vědci hlásají, že misofonii lze považovat za komplex symptomů, které patří k charakteristikám generalizované úzkosti nebo schizotypické poruchy osobnosti. Připouštějí ale, že je třeba provést studie,“ napsali švýcarští vědci.
Před hlukem není úniku
Tato tematika však zajímá lidi i mimo společenství misofonních. Je tomu tak proto, že v moderní společnosti člověka stále více pronásledují všudypřítomné zvuky. Podle šetření agentury TNS Sofres 49 procent Francouzů soudí, že se situace s hlukem v jejich městě za posledních deset let zhoršila. Přeplněné veřejné prostory, přetížená veřejná doprava, bezohlední sousedé: ve městě někteří snášejí život stále hůře.
Studie provedená v roce 2009 v Nizozemsku na padesáti pacientech ukázala škálu reakcí misofonních lidí, které mohou začínat roztrpčeností a končit slovní, či dokonce fyzickou agresí.
„Když jsem s blízkými, odcházím od stolu. Když sousedé ve vlaku chroupají chipsy, zacpu si uši nebo si nasadím sluchátka,“ uvádí Laura. Začala chodit k hypnoterapeutovi. „Byl překvapen mou žádostí, ale vysvětlil mi, že bude postupovat jako u toho, kdo chce přestat kouřit. Je třeba přeprogramovat mechanismy zakotvené hluboko v podvědomí,“ říká.
Sonia sní o tom, že v létě pojede na tichý ostrov, kde nikdo nebude v její blízkosti jíst, telefonovat ani hrát na kytaru.
Ticho je dnes považováno za luxus. Podle amerického vědce Gordona Hemptona na světě existuje jen asi 50 míst, kde není vůbec žádný hluk. Ve Francii není žádné. Misofonní lidé si budou muset ještě počkat, než naleznou svůj přístav klidu.
Nesnesitelné zvuky
Jiným případem než misofonie jsou zvuky, které jsou nepříjemné velkému množství lidí. Typicky se jedná o šustění polystyrenu nebo škrábání nehty o tabuli. Nečekaně velkému množství lidí se při jejich zaslechnutí dělá špatně.
Tento fenomén vědci začali zkoumat až v 90. letech minulého století. První byl výzkum na Nortwestern University. Trojice výzkumníků nahrávala nejrozšířenější nesnesitelný zvuk – právě škrábání nehtů o klasickou tabuli. Postupně z něj odfiltrovali různá spektra, aby zjistili, jaký je dopad na lidské vnímání. Ukázalo se, že největší dopad na nelibozvučnost měla ta nejvyšší frekvence. Naopak nižší vlnění lidem zase tolik nepříjemných pocitů nezpůsobovalo.
Tyto závěry potvrdily další modernější výzkumy. Ty dokázaly dokonce specifikovat, které zvuky jsou lidské ucho obecně nejvíce nepříjemné. Vědci ale přitom vždy zdůrazňovali, že je tento problém hodně individuální a reakce jednotlivých lidí se hodně liší. Německý výzkum z roku 2011 popsal, že při zvucích mezi 2000 až 4000 hertzy se u mnoha lidí nelibost projevuje i fyziologicky, tedy změnou tepu, ale třeba také vodivosti pokožky.
Z těchto výzkumů vyplývá, že díky lidské fyziologii je naše ucho výjimečně citlivé na zvuky na výše uvedené frekvenci. Vůbec nejhorší pak je, pokud se frekvence tohoto zvuku rychle mění, pak člověk reaguje velmi intenzivně.
