Za branou Malé Pevnosti v Terezíně se děla během 2. světové války ta největší zvěrstva: hladovění, mučení, smrt. Život byl krutý i před ní, v terezínském ghettu, které pro nacisty představovalo článek v jejich „konečném řešení židovské otázky“ – místo pro odklizení pro ně nepohodlných lidí, přestupní stanici do koncentračních a vyhlazovacích táborů a také mimo jiné nástroj propagandy, které část světa uvěřila.
Celkem terezínským ghettem prošlo asi 155 000 mužů, žen a dětí. Asi pětatřicet tisíc z nich zemřelo přímo v Terezíně, dalších třiaosmdesát tisíc zahynulo ve vyhlazovacích táborech, v pracovních táborech nebo během pochodů smrti v závěru války. To znamená, že ze čtyř lidí přežil jediný člověk. Před 73 lety, 5. května 1945, odešel z Terezína poslední z nacistů – velitel tábora Karl Rahm.
Jedním z těch, kdo tábor přežili, byl Toman Brod, později spisovatel a historik. „Narodil jsem se v Praze v roce 1929. Moje rodina byla celkem zámožná a dobře situovaná. Měli jsme veliký pětipokojový byt na Palackého nábřeží. Můj otec byl velkoobchodník s obilím, měl sklad v Čáslavi a kupoval tam od sedláků obilí, které pak v Praze na plodinové burze prodával. Matka byla, jak bylo tehdy běžné, v domácnosti,“ vzpomíná. „Na dětství mám krásné vzpomínky na dětství.“ Pak ale přišel červenec 1942, transport AAu – a s ním cesta do Terezína.
„Bylo mi třináct let, považoval jsem to spíš za dobrodružství; chlapci v tomto věku moc o budoucnosti nepřemýšlejí,“ uvedl Brod v pořadu Hyde Park Civilizace, který byl věnovaný právě Terezínu. „Myslel jsem si, že Praha je okupovaná, že už tam nemám žádné kamarády – tak že by vlastně Terezín mohl být zajímavý.“
Terezín byl pro něj městem paradoxů. Přestože všude kolem umírali staří lidé, jejichž životní podmínky byly zoufalé, děti se snažily vést život co nejpodobnější tomu „tam venku“. Vydávaly vlastní časopis Bobr (podílel se na něm i Toman Brod), hrály fotbal, dokonce měly vlastní dresy. „Na půl hodiny jsme zase byli kluci z první republiky, Sparťané nebo Slávisté,“ vzpomíná Brod.
Lázně Terezín
Když v červnu 1943 přijela do ghetta návštěva Mezinárodního červeného kříže, vznikla kolem nesmírná Potěmkinova vesnice. „Stavěly se obchody, objevilo se tam zboží, které ale samozřejmě nebylo k mání. Dokonce se zřídila kavárna, kam si lidé mohli chodit sednout a vypít tam nějakou barevnou vodu,“ popisuje výjimečnou situaci Brod. „Připravoval se i koncertní prostor na náměstí pro lázeňské hosty.“
Aby tato iluze mohla fungovat, muselo se snížit množství lidí v táboře, a tak bylo z Terezína deportováno přes 17 500 lidí do Osvětimi – z nich zemřelo čtrnáct z patnácti lidí.
Přestože pro dospělého člověka bylo za takových okolností téměř nepředstavitelné udržet si víru, že přežije, dětský mozek funguje jinak. „Nikdy jsem si nepředstavoval, že bych mohl zahynout v plynových komorách nebo jiným způsobem.“ A to ani poté, co se dostal v prosinci roku 1943 do Osvětimi: „Viděli jsme ty komíny, ale byl jsem přesvědčený, že to přežiji, že tento osud nikdy sdílet nebudu. Pro mě tehdy strach ze smrti neexistoval.“
V Osvětimi zemřel i Petr Ginz, zakladatel časopisu Vedem. Právě jeho obraz vynesl nedávno do kosmu americký astronaut Andrew Feustel. Brod ho znal, v Osvětimi se s ním setkal. V Hyde Parku na něj vzpomínal také Jiří Brady, v terezínském ghettu přezdívaný jako Chladnokrevný kůň. Celý pořad si můžete přehrát zde, anebo si ho můžete poslechnout jako podcast – tedy pouze jako zvukovou stopu:
