Mnoho lidí již bere třídění odpadu či nakupování bez plastů jako samozřejmost, ne každý si ale uvědomuje, že přírodní prostředí ovlivňuje také levné oblečení. Prudký rozmach umělých vláken znamená množství mikroodpadu, který běžné čističky odpadních vod nedokážou zachytit.
Problematikou mikroplastů se zabývá třeba mořská bioložka Imogen Napperová z univerzity v Plymouthu, která dočasně vyměnila svou laboratoř za prádelnu. Přímo v ní zkoumá devastující účinky levné módy na život v řekách a mořích.
Svetry z polyesteru, akrylu nebo polyesterové bavlny pere na odlišné teploty a používá při tom různé kombinace prášků a aviváží. Odpadní vodu z pračky svádí hadicí spolu s potenciálními uvolněnými vlákny do skleněné nádoby a pak všechno přefiltruje. Část mikrovláken je vidět pouhým okem, většina je ale tak malá, že projde z pračky síty dál do čističek odpadních vod. Některá se nezastaví ani tam.
„V průměru je to na 700 tisíc umělých vláken z jedné vyprané várky. To si znásobte svou ulicí, městem, zemí a tím, kolikrát za týden perete,“ vyzývá vědkyně Napperová.
I ty nejmenší části mají potenciál způsobit škodu
Nečistoty přímo v moři u jihozápadního pobřeží Anglie loví pomocí speciální sítě další mořský biolog z téže univerzity, Richard Thompson. Právě on jako první v roce 2004 slovo mikroplast použil.
„Už víme, že velké kusy plastů zvířatům ubližují. Spolknou je nebo se do nich zapletou. Co se týče mikroplastů, nejmenších částí, tak z laboratorních studií víme, že i ony mají potenciál způsobit škody,“ upozornil Richard Thompson.
Potravním řetězcem se dostávají zpět k člověku – třeba v rybách, které jíme. A nejen tak. Podle zprávy Světové zdravotnické organizace z loňského roku jsou mikroplasty v životním prostředí všudypřítomné, kromě jídla i v pitné vodě, balené i kohoutkové. Podle Světové zdravotní organizace je však zdravotní riziko, které mikroplasty v pitné vodě představují, nízké. Zároveň jsou však experti přesvědčeni, že je potřeba dalších rozsáhlých výzkumů.
Studie potvrdily výskyt mikroplastů také ve vzduchu nebo písku. Loni je dva vědecké týmy nezávisle na sobě našly dokonce v i arktickém ledu a ve sněhu na Špicberkách – spolu se stopami gumy z pneumatik, laků a barev.
