Přesně před 40 lety došlo k nejhorší letecké katastrofě všech dob, pokud nepočítáme teroristické útoky na newyorské World Trade Center. Způsobila ji kombinace neschopnosti a neštěstí.
„Napřed nás hodinu a půl zdrží a teď nás bude honit. Jo… Ten má naspěch… Přibližuje se! Sleduj! Ten idiot jede na nás! Jeď pryč! Jeď! Jeď!“ Tak zněla poslední slova pilotů boeingu Pan Am 27. března 1977. K nejhorší letecké katastrofě v historii paradoxně nedošlo ve vzduchu, ale na zdánlivě bezpečné zemi. 27. března 1977 při střetu dvou letadel na letišti na Kanárském ostrově Tenerife zahynulo 583 lidí.
První problém: špatné letiště
Letiště Los Rodeos na Tenerife přitom nepatřilo k hlavním cílům leteckých společností vozících rekreacechtivé turisty na „ostrovy věčného jara“. V březnu 1977 však byla situace jiná. Kvůli bombovému útoku kanárských separatistů bylo uzavřeno letiště na sousedním ostrově Gran Canaria a lety byly přesměrovány právě na menší Los Rodeos.
Mezi letadly, která byla v důsledku nečekané situace nucena změnit směr a dočasně přistát na Tenerife, byl i pár velkokapacitních Boeingů 747 Jumbo Jet. Jeden ze strojů patřil americké společnosti Pan Am, druhý nesl barvy holandského dopravce KLM.
Kolem páté hodiny odpoledne se mohla odkloněná letadla připravit ke startu do své původní destinace. Už tak napjatou situaci na přeplněném letišti Los Rodeos však komplikovala hustá mlha, která se krátce předtím vytvořila. I přes špatnou viditelnost se rozhodli dispečeři vpustit na jedinou ranvej dva stroje zároveň.
Obří nizozemský boeing, kterému velel kapitán Jacob Veldhuyzen van Zanten, měl podle příkazů dojet na konec dráhy, tam se otočit a vyčkat na povolení ke startu. Za ním rolující jumbo Pan Am mělo opustit ranvej na výjezdu číslo tři a přesunout se na paralelní pojezdovou komunikaci.
- Mezinárodní sdružení pro leteckou dopravu ohodnotilo rok 2014 jako nejbezpečnější v historii. V poměru k celkovému počtu letů smrtelných nehod ubylo. Jedna smrtelná nehoda připadla na 2,38 milionu letů, zatímco o rok dřív byl poměr jedné tragické nehody už na 1,91 milionu letů.
Druhý problém: mizerné značení drah
Kvůli nepřehlednému značení (dráhy tehdy nebyly označeny, proto dispečeři nepoužili jejich názvy) americká posádka pod vedením kapitána Victora Grubbse sjezd minula a pokračovala na další odbočku.
Mezi oběma stroji a řídící věží se vzápětí uskutečnila rádiová komunikace, která však byla v klíčových okamžicích nesrozumitelná a nejednoznačná. Zatímco letoví dispečeři měli zato, že na povel čekající posádce KLM pouze předali informace o letu, kapitán van Zanten byl přesvědčen, že dostal povolení ke startu.
Čtveřice motorů jeho Jumbo Jetu začala tlačit několikasettunový stroj stále narůstající rychlostí do mlhy před sebou. V té samé chvíli hlásil nicnetušící pilot Pan Am věži, že dosud nedokončil manévr a stále se nachází na ranveji. Zprávu zaslechl i holandský palubní inženýr, který na ni kapitána upozornil. Ten však nepochyboval o správnosti svého konání a pokračoval ve startu.
V okamžiku, kdy posádka amerického jumba spatřila v mlze světla letounu KLM, řítícího se proti ní, pokusila se svůj stroj stočit mimo dráhu. Rovněž Holanďané, kteří před sebou zahlédli obrysy překážky, se snažili katastrofu odvrátit. Kapitán se pokusil prudce zvednout svůj stroj, bylo ale už pozdě – van Zanten spatřil obrys letounu PanAm v mlze asi 2 sekundy před nárazem.
Katastrofa
- Ze startujícího letadla KLM nepřežil nikdo. Všech 248 lidí na palubě zahynulo při výbuchu palivových nádrží okamžitě po srážce. Z cestujících přežila jen průvodkyně Robina van Lanschot, která se rozhodla po přistání vystoupit z letadla a navštívit přítele v Puerto de la Cruz.
Van Zantenův boeing zavadil svou dolní částí a motory o horní partii trupu amerického letadla, které se rozpadlo na několik částí. Holandský stroj ještě setrvačností pokračoval ve zhruba 150 metrů dlouhém skoku, na jehož konci se proměnil v hořící změť trosek.
Výsledkem srážky a následného prudkého požáru bylo 583 mrtvých. Tak vysokým počtem obětí během jediné události se katastrofa zařadila na první místo v tabulkách leteckých nehod. O druhém narození mohlo mluvit 61 osob z paluby amerického letadla, které se jako zázrakem zachránily.
Vyšetřovatelé označili za hlavního viníka srážky kapitána nizozemského letadla, který odstartoval, aniž by k tomu měl povolení. O tom, zda byla skutečnou příčinou jeho počínání interference, která rušila rádiové spojení a jejímž důsledkem byla osudová záměna povolení k letu za povolení ke startu, už lze jen spekulovat.
Van Zanten spolu s ostatními třinácti členy posádky a všemi 234 cestujícími z jeho letounu nehodu nepřežil.
Přes půl tisíce mrtvých znamenalo pro letecký průmysl katastrofu, která se nedala ignorovat. Společnosti se rozhodly, že veškerá komunikace se bude vést povinně pouze v angličtině, kterou se museli všichni v tomto průmyslu naučit dokonale ovládat.
Tragédie také vedla k rychlejšímu zavádění radarů, které monitorují a dispečinku zobrazují pohyb všech strojů na letišti – modernější verze již také automaticky upozorňují na případné hrozící kolize. Také díky tomu se již od té doby žádná podobně velká katastrofa neodehrála.
