„Srdcem jsem skalní lezec,“ přiznává Adam Ondra, který se nyní připravuje na olympijské hry. Lezení je pro něj vyjádřením svobody i dobrodružstvím, které je možné zažít například i na pískovcových oblastech v Česku. Jeden z nejlepších lezců světa byl hostem pořadu Hyde Park Civilizace.
„Když lezu a mentální stránka je tak, jak by měla být, všechna rozhodnutí dělám rychle a naprosto automaticky, naprosto intuitivně. Moje mysl je někde jinde a tělo je perfektní stroj. Je řízeno spíš intuicí a zkušenostmi – a já se na to dívám zvenku,“ popisuje.
Úspěšný sportovec kombinuje lezení na skalách a závodění na umělých stěnách. Už v šestnácti letech vyhrál Světový pohár v lezení na obtížnost, o rok později i v boulderingu. Zatím získal čtyři tituly mistra světa a pětkrát vyhrál světový pohár.
V listopadu 2016 jej proslavilo překonání patrně nejtěžší vícedélkové cesty světa Dawn Wall v masivu El Capitan v Yosemitském národním parku v USA. Ondra ji navíc pokořil v rekordním čase. Loni v září pak zdolal nejtěžší cestu světa v norském Flatangeru a zavedl tak nový stupeň obtížnosti 9c.
V současnosti se připravuje na olympijské hry a, jak říká, je k sobě přísný. Tlak, který na sebe vytvoří, jej motivuje například k tréninku. „Při samotném výkonu je důležité stavět na vlastním sebevědomí,“ podotkl. Například na závodech je podle něj třeba si uvědomit, že udělal vše, co mohl a poctivě trénoval.
„Jsem srdcem skalní lezec“
I když si občas odskočí na umělou stěnu, považuje se za skalní lezce. Na skalách se podle něj člověk může realizovat jakkoliv. „Čas od času potřebuju cítit dobrodružství. A to je pro mě asi největší, když člověk dělá prvovýstup – volně leze odspodu nahoru a naprosto neví, co ho čeká,“ řekl. „Ideálně doufá, že tam najde akurátní chyty a pevnou skálu,“ dodal.
Na sportu ho přitahují předsudky: „ Když se o tom mluví, že to je nemožné, když to vypadá nemožně. A myslím, že v lezení je nemožné vždy v kontextu současné generace a my nevíme, co příští nebo přespříští generace ještě vyleze.“
Lezení chápe mimo jiné jako vyjádření svobody. „V ten moment se cítím volný.“ Zmiňovaný pocit by ovšem nezažil, kdyby nebyl tak dobrým lezcem a neměl činnost tak dobře zautomatizovanou. „To, že nad tím nemusím přemýšlet, mi umožňuje, že si to reálně dokážu tak užít,“ vysvětlil. Tento pocit ale na závodech nezažívá a zmíněný typ dobrodružství mu při přípravách na olympijské hry chybí.
Masovější sport
Lezení na skalách se v poslední době příliš nezměnilo, je však nyní přístupnější a masovější, domnívá se Ondra. „Myslím si, že skal na světě je dostatečné množství. Naštěstí každý má možnost si vybrat,“ uvedl.
Výjimkou přitom podle něj není ani Česko, kde se zdá, že tolik skalních terénů není. „Některé skály budou o víkendech přeplněné, máme ale spoustu třeba pískovcových oblastí, kde si můžete vsadit na to, že nikoho nepotkáte a dobrodružství opravdu zažijete,“ tvrdí. Například i v Moravském krasu, kam jezdí už od dětství, je možné občas zahlédnout volný pruh skály, kde nikdo dříve nelezl.
Zatímco před pár lety se většina lidí k lezení po stěnách dostala od turistiky v horách, nyní se nejčastěji začíná přes kurzy. „Myslím si, že je to asi lepší a bezpečnější forma, jak začít,“ podotýká Ondra. Když člověk leze s lanem, měl by se podle něj nejprve naučit jistit, při boudleru je třeba naučit se padat: „Protože přece jenom nekontrolovaně spadnout z pěti metrů chce nějaký cvik.“
Celý rozhovor je k dispozici ve videu výše.
