Svět se před třemi lety shodl na dodržení maximálního růstu teplot o dva stupně Celsia nad hodnoty z období před průmyslovou revolucí. Tento cíl ale nemusí zabránit sledu procesů, který by vedl k dalšímu oteplování. Přední klimatologové v eseji publikované v pondělí v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS) varují, že spuštění různých navzájem se podporujících procesů by vedlo k růstu teplotních průměrů o čtyři až pět stupňů Celsia.
Vědci působící v Německu, Dánsku, Švédsku a Austrálii se v rámci svého výzkumu zabývali desítkou procesů, jakými jsou tání permafrostu, úbytek metan hydrátů z oceánského dna, oslabování suchozemských a oceánských rezervoárů uhlíku, úbytek ledu na hladině arktických moří či v Antarktidě. Cílem bylo najít práh teplotního nárůstu, za nímž by nezvratně přišlo další oteplování.
„Tyto rozdílové prvky mohou potenciálně fungovat jako řada dominových kostek. Jakmile jednu shodíte, posune Zemi směrem k další,“ vysvětlil jeden z autorů článku Johan Rockström, který je předním světovým odborníkem na klimatické mechanismy zpětné vazby oteplování, neboli způsob, jakým oteplování podporuje nové zdroje skleníkových plynů a snižuje schopnost planety absorbovat uhlík a odrážet teplo. Odhadovanou posloupnost jevů v závislosti na růstu teplotního průměru planety znázorňuje grafika britského deníku The Guardian.
Paříž je nutná – ale nemusí stačit
Autoři nového výzkumu dospěli k závěru, že ani dodržení závazku ohledně udržení teplotního růstu „výrazně pod“ dvěma stupni Celsia stanoveného na pařížské konferenci by nemuselo zabránit nástupu na cestu ke „skleníkové Zemi“. Aktuálně se globální teplotní průměry pohybují o stupeň nad preindustriálními hodnotami a rostou tempem 0,17 stupně za desetiletí. Čerstvá studie zároveň zdůrazňuje, že závěry nejsou nezpochybnitelné.
„Doufám, že se pleteme, ale jakožto vědci máme povinnost prozkoumat, jestli je to reálné,“ řekl Rockström. Před padesáti lety by podle něj podobný výzkum byl zavržen jako alarmistický, ale nyní „jsou vědci velmi znepokojeni“. „Zastavit pád celé řady dominových kostek může být velmi složité, ne-li nemožné. Některá místa na Zemi se stanou neobyvatelná, jestliže se ‚skleníková Země‘ stane skutečností,“ dodal ředitel výzkumného ústavu Stockholm Resilience Centre.
Problémy se propojují
Řada propojených mechanismů globálního oteplování už podle Rockströma funguje, ovšem zatím jen s malým účinkem.
Jako příklad jeho tým uvádí tání grónských ledovců, které by narušilo Golfský proud, což by vedlo ke zvýšení hladiny oceánu a hromadění tepla v Jižním oceánu. To by zase znamenalo rychlejší tání antarktických ledovců. Obavy z tohoto scénáře zvyšuje jiné nedávné zjištění o Golfském proudu, který je podle vědců nejslabší za posledních 1600 let.
Katherine Richardsonová z Kodaňské univerzity, která se na článku vydaném v PNAS rovněž podílela, uvedla, že odpovědí na současnou situaci není jen snižování emisí skleníkových plynů. Mezi návrhy jsou zlepšená správa lesů a půdy, ochrana biodiverzity a vývoj technologií na odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry a jeho skladování pod zemí.
