Série textů o neštěstích se dosud pohybovala převážně ve vodách tradičních náboženství. Zabývala se interpretací katastrof jako božího hněvu, čarodějnictví, zlého osudu i známky blížícího se konce světa, nahlédla i pod pokličku náboženství axiální éry a jejich pojetí utrpení. V tomto díle, který je zároveň dílem posledním, se religionistka Zuzana Marie Kostićová věnuje tomu, jak chápe katastrofy a utrpení současná alternativní spiritualita.
BLOG: Náboženství a katastrofy. Díl šestý: Nerovnováha
Vědecký a technologický pokrok v posledních sto letech dovedl západní civilizaci k blahobytu, který do této doby nikdy nepoznala. Výsledkem je intenzivní pocit člověka, že může ovlivnit cokoli a má moc absolutně nad čímkoli.
Do velké míry je to skutečně pravda; dokonce i přírodní katastrofy, které byly dříve vnímány jako rány osudu nebo trest shůry, dnes mnozí chápou jako zpětnou vazbu systému, jako odpověď na způsob, jakým člověk se světem zachází.
Ano, hurikány existovaly vždy, ale nyní jich je více a jsou ničivější.
Ano, klima se měnilo vždycky, ale dnes se mění (ať už částečně nebo zcela) v důsledku lidských aktivit.
Jistě, člověk měl vždycky sklony cítit se pánem světa; až dnes je to však skutečně pravda. A není proto divu, že jedno z typických poselství alternativní spirituality je, že žádný bůh neexistuje – a že bohem jsme my sami.
Radikální proměna náhledu na katastrofy a utrpení
Taková situace samozřejmě vedla i k radikální proměně náhledu na katastrofy a utrpení. Oproti důrazu na pokoru, kterým se vyznačují tradiční náboženství, klade alternativní spiritualita důraz na poznání vlastních schopností, ale i na velkou odpovědnost, kterou to s sebou nese.
Člověk je skutečně v jistém smyslu bohem. Životadárný systém, díky kterému je na světě, jej však stále dalece přesahuje. Ano, můžeme zasahovat do světa, jak se nám zlíbí – uděláme-li však chybu, bude to mít nedozírné následky. Chybou se tu pak míní především porušení univerzální rovnováhy, která zakládá správné fungování čehokoli, od lidského těla až po celou planetu.
Hold rovnováze
Rovnováha je něčím, co alternativní spiritualita chápe jako přirozený stav věcí. Na rovině globální je to rovnováha ekosystémů, rovnováha spravedlivých vztahů ve společnosti, rovnováha mezi muži a ženami a tak dále. V individuální rovině je to pak rovnováha zajišťující fyzické zdraví organismu, psychická rovnováha a rovnováha mezi prací a volným časem, odpovědností a svobodou, řádem a chaosem, výdejem a příjmem energie.
Rovnováha znamená přirozenost, zdraví, vyváženost, udržitelnost. Rovnováha znamená, že všechny složky planety, společnosti i individuální bytosti spolu fungují v dokonalé harmonii.
Alternativní spiritualita však zároveň postuluje, že člověk nedokáže nechat tuto primordiální rovnováhu na pokoji a svými zásahy ji neustále rozkolísává a vychyluje. Civilizace utiskuje přírodu, muž ženu, práce přerůstá rozumné meze a vytlačuje volný čas, řád hypertrofuje a zadupává do země svobodný, tvůrčí, intuitivní chaos. Výsledkem je nerovnováha, která vede k devastaci přírody, psychickým problémům či fyzickým nemocem a sociální nespravedlnosti.
Také v pojetí alternativní spirituality jsou lidé v zásadě bohy – neznamená to však, že jsou bohy moudrými. Teprve tehdy, když dokážou navázat spojení se svým vnitřním vyšším já a obrátit se k pravým duchovním hodnotám, dokážou vzniklou nerovnováhu spatřit a pokusit se ji napravit.
Katastrofy jako důsledek lidských činů
Z tohoto pohledu nejsou katastrofy žádným trestem shůry, zlým osudem či zkouškou charakteru. Naopak, jsou důsledkem našich činů, sklízíme v nich, co jsme zaseli.
Alternativní spiritualita chápe sama sebe jako duchovní učení, které se zrodilo z plné duchovní dospělosti lidstva: sice dál věří v nadpřirozené bytosti a pomocné síly, ale už tu není žádný všemocný bůh, který by nás vodil za ručičku, trestal nás a zkoušel.
Alternativní spiritualita se zrodila z pocitu, že jsme to my, kdo drží osud lidstva i planety pevně v rukou: vše zlé, co se nám děje, je logický výsledek našich vlastních činů. Nemoci jsou důsledkem nevhodného způsobu života, potlačených emocí a špatných rozhodnutí.
Přírodní katastrofy jsou důsledkem drancování přírody a zneužíváním nebezpečných technologií – i koronavirová epidemie je v této optice interpretována jako důsledek nerovnováhy dané nepřirozeným životním stylem. Ano, v této perspektivě můžeme vše – ale také jsme za vše odpovědni jen my sami.
- Autorka je religionistka a mayistka.
Příšerná zpupná pýcha
V průběhu našeho seriálu jsme viděli některé způsoby, jakými náboženství pracují s katastrofami a s utrpením obecně. Nyní jsme pak dospěli na jeho samotný závěr. Je tedy čas se zeptat, zda má naše exkurze nějakou pointu: našli jsme snad něco, co by bylo všem zmíněným přístupům společné?
Jsem přesvědčena, že je to právě těsná vazba mezi způsobem života a symbolickými systémy, kterým říkáme „náboženství“ nebo „spirituality“. Zdají-li se nám některé náboženské formy podivné nebo přímo děsivé, je to především proto, že se nacházíme v docela jiné životní situaci než ti, kteří je vyznávali.
Fatalismus předkolumbovských indiánů nebo středověké hony na hříšníky se nám mohou jevit nepochopitelné. Oni by však zase považovali logiku alternativní spirituality za příšernou zpupnou pýchu člověka, který se cítí být bohem a který musí být potrestán.
Ve sporu různých interpretací světa tak žádný rozsudek padnout nemůže. Ať už je náboženství zcela lidským výtvorem nebo odpovědí na božské volání zpoza opony všední reality, je vždy vtělené v konkrétní historicko-politické situaci a zasazené do konkrétních přírodních podmínek. A jako takové mluví jedinečným, specifickým a dobově podmíněným jazykem.