Biologové poprvé zaznamenali, že se mořské houby rozsáhleji pohybují. Je to překvapení, protože doposud vědci netušili, že by tyto organismy byly něčeho podobného schopné.
Není houba jako houba. Mořské houby se od těch suchozemských zcela liší. Říká se jim správně houbovci a ve skutečnosti jsou to živočichové. Jde o velmi primitivní a někdy značně velké tvory – ty největší mořské houby mohou měřit až 2,5 metru v průměru.
Tyto mořské organismy nejsou v dospělosti pohyblivé, hýbou se jen jejich larvy, ale samotné houby jsou přisedlé a tedy neschopné pohybu. Jenže nový objev v ledových vodách Arktidy ukazuje, že to tak nemusí být. Vědci tam totiž na dně objevili záhadné stopy světle hnědých houbovitých spikulů, což jsou podpůrné prvky připomínající hroty.
„Pozorovali jsme stopy hustě propletených pavučin, které byly napojeny přímo na spodní stranu nebo spodní boky hub. A to naznačuje, že jde o stopy po pohybu,“ píší výzkumníci pod vedením Teresy Morgantiové z Ústavu mikrobiologie mořských živočichů Maxe Plancka. „Je to poprvé, co byly na místě pozorovány houbové stezky, které jsou přisuzovány jejich pohyblivosti.“
Vypadalo to, jako by houby „zalezly“ do svých současných pozic. Ale u většiny druhů se předpokládá, že se v dospělosti stanou přisedlými. Houby nemají svaly ani žádné jiné specializované orgány pro pohyb. Mohou sice reagovat na vnější podněty a velmi mírně se pohybovat smršťováním nebo rozšiřováním svého těla. Byly také zaznamenány určité známky pohybu v houbách zkoumaných v laboratoři. V některých případech tento pohyb zahrnoval přestavbu celého jejich těla.
Nová zjištění ale vědce překvapila. Na objev se přišlo díky videu, které pořídili výzkumníci z ledoborce Polarstern, když zkoumali zanořené vrcholky trvale zamrzlého Langsethského hřebene.
Vlečené saně s kamerou a hybridní dálkově ovládané vozidlo (HROV) ukázaly, že vrcholky hřebene pokrývá jedno z nejhustších společenství mořských hub, které kdy bylo spatřeno. Výzkumníci zjistili, že impozantní populace hub se skládala především z velkého počtu jedinců Geodia parva, G. hentscheli a Stelletta rhaphidiophora.
Odborníci říkají, že vzhledem k extrémním podmínkám v tomto prostředí není vůbec jasné, jak tato oblast podporuje tak rozsáhlou komunitu hub. Ale ještě zajímavější byly časté stopy po jejich pohybu.
Proč to houby dělají?
Tyto stezky byly několik centimetrů vysoké a až mnoho metrů dlouhé. Často byly napojeny přímo na živé jedince. Stezky byly vidět v oblastech se spoustou hub i v těch řidčeji osídlených. Výzkumníci uvádějí, že se také často nacházely v místech s menšími nedospělými houbami.+
Výzkumníci z obrázků a videa vytvořili 3D modely, aby ukázali, jak jsou takové stezky navzájem propletené. Nálezy také naznačují, že pohybující se houby někdy mění směr.
Autoři studie si nemyslí, že pohyb je jen otázkou gravitace. Snímky totiž ukazují, že houby často putovaly do kopce. Je podle nich možné, že se přemísťují, aby získaly potravu, možná je pohání boj o vzácné arktické zdroje.
Je také možné, že tento pohyb má něco společného s rozmnožováním mladých hub nebo s jejich snahou získat si více životního prostoru. Aby se dozvěděli více o tom, jak rychle a proč to houby dělají, chtějí v budoucnu experti studovat další snímky s větším časovým odstupem.
