Sjednocení Německa přispělo v Evropě ke dvěma válkám, stejně jako dvě (starší) války přispěly ke sjednocení Německa. V první z nich bojovalo Rakousko, ve druhé Francie a jejich protivníkem bylo pokaždé Prusko – ambiciózní pobaltské království, které pod svou korunou nakonec spojilo území od Rýna až po Vislu. K vyhlášení Německého císařství došlo před 150 lety – 18. ledna 1871.
Ambiciózní Pruské království platilo v devatenáctém století za benjamínka. Jeho historické jádro leželo kolem dnešního Kaliningradu a patřil mu i Berlín, na rozdíl od mnohasetletých monarchií (jako byla ta francouzská a britská) ale vzniklo teprve v roce 1701 a svůj význam odvozovalo především od svých vojsk – o Prusku se říkalo, že to není stát, který si vydržuje armádu, ale armáda, která si vydržuje stát.
V průběhu prvních sta let existence získala asertivní dynastie Hohenzollernů pro pruskou korunu rozsáhlá území v severním Porýní a ve Slezsku, a začala tak dominovat celé severní polovině střední Evropy. Její apetit ještě vzrostl po napoleonských válkách, které mezi evropskými etniky rozdmýchaly nebývale silné národní cítění, v případě Němců ale souběžně vedly k zániku Svaté říše římské.
Nadnárodní celek, kterému z pozice císaře vládli rakouští Habsburkové, po stovky let zastřešoval německá knížectví a vévodství. Na začátku století ho sice z části nahradil nově vzniklý Německý spolek (viz mapa níže), válkami oslabená Vídeň v něm ale své exkluzivní postavení ztratila, a protože spolek zahrnoval jak habsburské Rakousko, tak ambiciózní Prusko řízené Hohenzollerny, vyvstávala otázka, jestli bude v procesu sjednocování německých států hrát prim Vídeň, anebo Berlín.
Jako první se tuto otázku pokusil zodpovědět ústavodárný sněm německých politiků, kteří v polovině století zasedli ve Frankfurtu nad Mohanem. Jejich snahy ovšem selhaly – politické debaty o německém národním státě totiž poznamenávala snaha obou metropolí stát se hegemonem celého regionu.
Pruský ministerský předseda Otto von Bismarck zpočátku doufal, že přesvědčí Vídeň, aby se ve spolku vzdala svého vlivu výměnou za pruskou podporu habsburských zájmů v severní Itálii a na Balkáně. Rakousko však o takový obchod nejevilo zájem, a Bismarck dospěl k závěru, že sjednocení Německa pod pruským vedením bude vyžadovat použití síly. Sám ostatně v jednom projevu po jmenování do čela vlády prohlásil, že „velké otázky doby není možno rozhodnout řečmi… ale železem a krví.“
Schylovalo se k válce Němců s Němci.
Sadová
„Nechceme provokovat válku, ale musíme jít svou cestou dále, aniž bychom se přitom války zalekli,“ prohlásil v únoru 1866 pruský král Vilém, když už gradoval rakousko-pruský spor o správu Holštýnska.
Malé vévodství na Jutském poloostrově podléhalo Vídni, od Rakouska ho ale oddělovaly stovky kilometrů pruské říše a Bismarck nyní obviňoval vládu na Ringstrasse, že v Holštýnsku rozdmýchává protipruské nálady. Strhla se válka.
K rozhodujícímu střetu došlo ještě téhož roku, v červenci 1866, u Sadové nedaleko Hradce Králové. Lépe vyzbrojená a strategičtěji řízená pruská vojska ve zdejším krvavém střetu rakouskou armádu jasně porazila; sami Prusové přišli „jen“ o devět tisíc vojáků, zatímco rakouské ztráty přesahovaly čtyřicet tisíc mužů, a od tažení na Vídeň pruského krále odradil až jeho kancléř, jehož záměrům stačilo Rakousko oslabené, a nikoliv okupované.
Německý spolek zanikl a Vídeň se v důsledku války musela vzdát nejen Holštýnska, ale i svých politických ambicí v německojazyčném prostoru. Vítězstvím posílené Prusko ho naopak začalo pod svou taktovkou sjednocovat už bezprostředně po konci bojů a do nově ustavené konfederace pojalo většinu drobných států na sever od Mohuče.
Jihoněmecké regiony – Bádensko, Württembersko a především Bavorsko – se ale do těsné spolupráce s Prusy nehnaly; i poražená Vídeň jim byla kulturně bližší než militantní pruský Berlín a v případě Bavorska zde navíc existovaly taky nepřehlédnutelné dynastické vazby; bavorská princezna Alžběta (Sissi) žila na rakouském dvoře jako manželka císaře Františka Josefa I. Aby si Prusko přimklo německý jih, musel nyní kancléř Bismarck využít národní kartu.
Sedan
Před sto padesáti lety nebyla Evropa světadílem spolupracujících zemí, ale prostorem rivalských států s velmocenskými ambicemi, které se zdaleka neomezovaly jen na prostor mezi Rýnem a Dunajem. Francouzský císař Napoleon III. Bonaparte nelibě sledoval, jak se po porážce Rakouska vychýlila rovnováha sil pruským směrem, a znepokojovalo ho i to, že by měli Hohenzollernové jeho zemi kontrolovat ze dvou stran – rod si totiž začínal myslet na zisk španělského trůnu.
Aby císař Bonaparte upevnil vlastní postavení, válku s Pruskem prakticky vyprovokoval, když pruského krále v dráždivé depeši vyzval, aby se jeho rod zřekl španělských nároků a přísahal na mír v porýnské oblasti, kde měla i Paříž své strategické zájmy. V odpovědi ovšem Napoleon III. nedostal dohodu, ale eskalaci konfliktu. Válka vypukla v půlce července 1870.
Bismarckova propaganda francouzské nároky hbitě využila, když válku prezentovala jako otázku národní cti. Pro boj s Paříží tak Berlín na svou stranu získal i ty státy, které se dosud k pruskému vůdcovství stavěly rezervovaně. Francie navíc přecenila vlastní vojenskou připravenost a nedohlédla potenciál pruského odhodlání, organizace a výzbroje – k rozhodující bitvě proto došlo už v říjnu u městečka Sedan. Prusové francouzského císaře zajali, anektovali porýnské regiony Alsasko a Lotrinsko… a dostali se až na periferii Paříže.
Versailles
Vztahy Německa s Francií představují jeden z hlavních úběžníků evropské politiky dvacátého století. Německo-francouzského tandemu, který od konce druhé světové války až dodnes dominuje evropskému integračnímu projektu, ale předcházela nenávistná a destruktivní rivalita, jejímž symbolickým rodištěm se stala francouzská královská rezidence ve Versailles.
Právě v paláci Ludvíka XIV. došlo po první světové válce k tvrdým mírovým ujednáním, které – primárně z francouzské iniciativy – měly obávané Německo už napořád oslabit, současně ho ale nadiktované odzbrojení a reparace ponížily tak, že se do dvaceti let rozhořela válka nová a ještě drastičtější.
V roce 1920 přitom Versailles nefigurovalo v mentální mapě francouzsko-německého soupeření poprvé. Právě zde se totiž po porážce Napoleona III. usídlilo velení pruské armády a ve zdejším Zrcadlovém sále také 18. ledna 1871 došlo (poněkud překvapivě) k vyhlášení sjednoceného Německého císařství.
Německo se tehdy spojilo shora, obratností Bismarcka a z politické iniciativy spíš než tlakem lidových vrstev, a hlavou nového státu se stal hohenzollernský pruský král Vilém. Místo i čas založení Německa měly značně symbolický ráz; v tentýž den o 170 let dříve totiž došlo v Královci (Kaliningradu) k založení Pruského království, výzdoba Zrcadlového sálu ve Versailles navíc prezentovala Ludvíka XIV. jako podmanitele německých území, což hřmotná přítomnost pruských vojsk nyní obracela na hlavu.
Slavnostní ceremonii doprovázel obřad vojenských kaplanů, v zámeckém sále se shromáždila generalita i delegáti států, které měla německá říše zastřešovat, a říšské provolání přednesl Bismarck. „Přebíráme naději, že se německý národ bude těšit z odměny za urputný a vytrvalý boj, který svedl o trvalý mír a hranice,“ prohlásil. Teprve hranice totiž mají dodat Německu jistotu, která mu kvůli francouzským útokům „opakovaně chyběla“.
Kontury
Důsledky sjednocení Německa byly nedozírné, protože na evropské velmocenské mapě se po roce 1871 objevil nový – a navíc průmyslově i vojensky vyspělý – hráč, který významně proměnil velmocenské poměry.
Ve Francii vedla válečná porážka k zániku císařství a nastolení nepříliš stabilní republiky, jež se v průběhu následujících dekád jevila jako stále závislejší na Spojeném království. Anexe Alsaska a Lotrinska navíc zasela mezi Paříž a Berlín trvalý svár. Rakousko navzdory porážce u Sadové s Německem naopak úzce spolupracovalo. Kvůli pruské dominanci na severu ale přeorientovalo svou mocenskou expanzi na Balkán, což o necelé čtyři dekády později vedlo až k sarajevskému atentátu.
Už v roce 1871 se tak vyjevují kontury koalic, které se společně střetnou v první světové válce. Nejde přitom odhlížet ani od samotné povahy Pruska a jeho vůdčí úlohy v novém císařství. Německý historik Herfried Münkler situaci glosuje lakonicky: „Během několika desetiletí se stal druhořadý, spíše třetiřadý aktér z chudého severovýchodu Německa evropskou mocností.“
Spisovatel Theodor Fontane po ceremonii ve Versailles sice napsal, že „každý jiný stát se může v Německu rozvinout. Jen Prusko na něj zemře“, bylo to ale právě Prusko, které si nad ostatními zeměmi císařství udržovalo politickou převahu. Hlavním městem se stal Berlín, pruští králové německými císaři a pruský ministerský předseda říšským kancléřem. Z řad pruských velkostatkářů (junkerů) se delegovala nová společenská elita a neoddiskutovatelný vliv v zemi si zachovávala taky armáda, o niž Pruské království v minulosti opíralo svou identitu.
Problematické bylo i to, že nová velmoc vznikla v Evropě v době, kdy si zavedené mocnosti nenárokovaly své pozice jen na starém kontinentu, ale v rámci koloniálních říší si už stačily naporcovat i svět – a hohenzollernským Německem vznášený nárok na vlastní podíl měl v budoucnu zavdat příčinu ke krvavým střetům.
Jak píše historik Jan Křen v knize Dvě století střední Evropy: „Sjednocení dynastickou cestou shora pod vedením autoritářského, byrokratického, militaristického Pruska, hohenzollernské dynastie a důstojnictva bylo v následujících třiceti letech základem ke zformování výbojného německého imperialismu, který ve dvacátém století rozpoutal dvě strašlivé světové války.“
