Na 140 obětí, stovky politických vězňů, nedostatek potravin a léků. To jsou známé dopady krize ve Venezuele. Proti režimu prezidenta Nicoláse Madura tam lidé protestují od dubna. Málo se ovšem mluví o dalším dopadu, rozdělených rodinách. Situace v zemi vedla mnohé k emigraci. Kromě ideologie tak příbuzné někdy rozděluje oceán. Natáčela redaktorka ČT Nikola Tenevová.
Iriani žije už pátým rokem s manželem v Česku. Učí španělštinu, stará se o desetiletou dceru a teď i o svou maminku. Třiasedmdesátiletá Iria přijela do Evropy teprve nedávno, ovšem s jasným záměrem zůstat s mladší dcerou ve Španělsku.
Za oceánem nechala celý svůj život: 45 let manželství, dům i práci. Chtěla ale vidět vyrůstat svá vnoučata a hlavně chtěla žít, říká Tenevová. „Je to každodenní válka. Nevyhlášená. Nemůže za ni invaze, ale diktatura, vláda, která tě tyranizuje, která tě zabíjí hladem,“ popisuje Iria Boadová život ve Venezuele.
Aby lidé nakoupili, přespávají před obchody
A s hladem roste agrese. Několikrát ji na tržnici okradli i se zbraní v ruce. Poslední čtyři měsíce už skoro nevycházela z domu.
„Lidé přijdou před obchod ve dvě, ve tři ráno. Spí venku, aby se dostali dovnitř a vůbec něco koupili. To jsem odmítala dělat. Velmi mě zasáhlo, když jsem se z okna své kuchyně dívala na ulici, kde necháváme pytle s odpadky. Vyhlédla jsem a uviděla pána se dvěma dětmi, jak z nich vytahuje zbytky a dává jim je. Tehdy jsem si řekla: Jak jsme mohli dojít až sem?,“ říká Iria Boadová.
Movitější lidé volí emigraci. Ze země odjíždějí profesionálové, mezi nimi třeba lékaři či inženýři. Podle OSN žádosti o azyl ze strany Venezuelanů za poslední čtyři roky vzrostly téměř sedmdesátkrát. Vedlejším efektem Madurova režimu jsou tak rozdělené rodiny fyzicky i ideologicky.
„Z politiky se stalo tabu. A to do té míry, že se rozhovory s tvými příbuznými omezují na otázky typu: jsi zdravý? Jak se mají vnoučata? Co jsi dnes jedl nebo nejedl? Jaký lék ti chybí nebo nechybí?“ popisuje dcera Irii žijící ve Španělsku Mariana Izturizová.
V zemi jsou stovky politických vězňů
„Hodně rodin se rozpadlo, protože jejich členy zavřeli jako politické vězně. Nemůžete nesouhlasit, nemůžete kritizovat, dotazovat se. Ztratili jsme svobodu,“ říká Iria.
Oficiálně je v zemi přes 600 politických vězňů. Během protestů od dubna policie zatkla víc než 5 tisíc lidí, na 700 civilistů nezákonně stanulo před vojenským soudem. Kolik lidí se skutečně v tuto chvíli nachází za mřížemi, ale nikdo přesně neví. Protestující často zmizí. Nikdo neví kam. Policie používá brutální metody. Mučení, znásilňování, bití. Zda se nedopustila zločinů proti lidskosti, šetří i lidskoprávní komise Spojených národů, popisuje Tenevová.
Své síly s těžkooděnci v ulicích měří hlavně náctiletí. Jinou realitu tato generace nezná. Že Venezuela byla kdysi ropným královstvím, jim zní jako pohádka. „Jejich životní naděje je bojovat a doufat, že tím něco dokážou. Skutečně jsou připraveni zemřít. Když se díváte na jejich střety s policií, říkáte si: Cože? S transparenty z kartonu jdou proti kulkám. Policisté jsou vyzbrojení jako robocop a oni s kartony. Samozřejmě, že je zabili“ říká Iria.
Východisko ze situace zatím nevidí. Armáda drží s prezidentem Madurem a pravděpodobnost, že on sám se dobrovolně funkce vzdá, je mizivá. Teoretickou možnost americké intervence matka s dcerou odmítají.
„V hloubi duše doufáme, že se něco stane. Nevíme co, prostě něco. A že to přinese změnu. Protože jestli se to nestane, země nemůže dál existovat,“ říká Iria. S obavou se přitom dívají na Kubu, kde Castrův režim žije víc než půl století. Že by stejný scénář čekal Venezuelu, si nehodlají připustit. Chtějí žít rodinné štěstí, alespoň s těmi, co mají na blízku.
