Washington - Pětina amerických vojáků po návratu z války trpí posttraumatickým syndromem. Do konce příštího léta se přitom na příkaz amerického prezidenta Baracka Obamy má z Afghánistánu vrátit 33 tisíc amerických vojáků. Teď se odborníci zamýšlejí nad tím, jak u nich podobným problémům předejít. A zdá se, že výborně funguje vrátit veterány přímo do bojové vřavy – ovšem jen ve virtuální realitě.
Jeff Mathews má noční můry, návaly vzteku, jindy se zase stáhne do sebe. Tak jako tisíce vojáků si z války v Iráku a Afghánistánu přivezl nechtěný suvenýr - posttraumatický syndrom. Nahromaděný stres a hrůzy z boje jeho mozek nedokázal překonat. „Na okamžik jsem měl pocit, že je po mně. Myslím, že jsem prožil trauma a zapouzdřil ho v sobě,“ říká Jeff.
Jeff Mathews:
„Irák, to byla brnkačka. Afghánistán byl mnohem drsnější, mnohem tvrdší. Nepřítel si troufal daleko víc. Děly se tam vážně hrozné věci.“
Teď mu pomáhají psychologové. „Přijde moment, kdy je potřeba se k pocitům odloženým stranou vrátit a zpracovat je,“ vysvětluje psycholožka. A tak se teď Jeff vrací znovu do války, ale jen virtuálně. Dostane na hlavu speciální helmu, která simuluje bojové prostředí. Díky tomu posttraumatický syndrom u Jeffa téměř zmizel – podobně jako u 62 procent veteránů z Vietnamu, kteří terapií ve virtuální realitě prošli.
Vědci z univerzity v Baltimore zkoušejí i jinou metodu - s pomocí léku vymazat nepříjemnou reakci na stres přímo v části mozku, kde se utváří paměť spojená s emocionálním zážitkem. „V žádném případě nejde o vymazání paměti, ale jen traumatické nebo přehnaně emocionální reakce na nějakou událost. Pacient by si ji pamatoval, ale vzpomínka by už nebyla bolestivá,“ vysvětluje neurolog Richard Huganir.
Posttraumatickou stresovou poruchou trpí podle nejnovější studie až 20 procent amerických vojáků, kteří prošli Irákem nebo Afghánistánem. Problémy mají i čeští vojáci z misí. Armáda odhaduje, že z 23 tisíc je to jedno procento. Nepřehlédnutelný rozdíl v číslech se dá vysvětlit tím, že na rozdíl od Spojených států je v Česku návštěva psychologa vnímána jako přiznání vlastní slabosti.
Ladislav Sornas, místopředseda Sdružení válečných veteránů, sloužil v Bosně, Perském zálivu i Kongu. Jak říká, sám měl to štěstí, že ho stresové situace nesrazily na kolena, opačných případů kolem sebe ale viděl víc. „Znám kolegu, který byl v bývalé Jugoslávii vystaven stresové situaci, a ještě teď po dvaceti letech o tom není schopen mluvit,“ říká. Psycholog přitom radí, že čím dřív vojáci vyhledají pomoc, tím větší šanci na uzdravení mají.
