Londýn/Kábul - Před sedmi lety bojoval bývalý britský mariňák Pen Farthing v Afghánistánu, teď jeho mise spočívá v záchraně zvířat. Starat se o psy přitom nikdy neplánoval - než se stal majitelem jednoho z nich. Objevil ho náhodou, když při běžné hlídce v provincii Hílmand narazil na psí zápasy - místní populární sport. S ostatními vojáky krutou podívanou rozpustil a čtyřnohý bojovník už mu zůstal. „Pojmenovali jsme ho Nowzad po městě, ve kterém jsme byli. Hned se se mnou spřátelil a stal se mým vytržením z afghánské reality,“ říká Pen.
„Po šesti měsících jsem si nedokázal představit, že ho tam nechám. Tak jsem naplánoval, že ho odvezu z Afghánistánu zpátky do Velké Británie,“ vysvětluje Pen. Věděl, že není jediným vojákem, který si v boji našel psího přítele. To byl jeden z důvodů, proč se pro založení útulku Nowzad rozhodl. Tím dalším bylo zamezit krutému zacházení se psy, které Afghánci nepovažují za domácí mazlíčky, ale spíš za symbol špíny.
Útulek Nowzad vznikl v roce 2009. Od té doby poskytuje stovkám zvířat veterinární péči. Víc než pěti stovkám vojáků zároveň umožnil, aby se zpátky shledali se psy, které našli ve válečných zónách. „Útulek Nowzad pro mě znamená změnu, a to nejen pro afghánská zvířata. Je to o podpoře zvířecí péče, o povzbuzení afghánské komunity k chovatelství zvířat a hlavně o snížení množství případů vztekliny, které se v zemi vyskytují,“ říká ošetřovatelka Louise Hastieová.
Vojáci na zahraničních misích jen stěží unikají tíživé realitě. Celé měsíce nevidí své rodiny, jejich život plyne za zdmi střežených základen anebo venku v hledáčku nepřátel. Pes tak leckdy bývá jejich jediným kamarádem. Hastieová připomíná, že měli také možnost poslat psa do USA, aby ho tu vycvičili pro vojáky s posttraumatickým syndromem. Tito psi jsou podle ní často těmi jedinými, kteří mohou válečným veteránům porozumět - sdílejí totiž společnou zkušenost. „Pes nebude odmlouvat, bude tam pro vás bez ohledu na to, co říkáte. Je to pocit asi jako 'ten pes ví, čím teď procházím',“ vysvětluje ošetřovatelka.
Pen Farthing přidává další z mnoha příběhů - o britském vojákovi Conradu Lewisovi. „Sloužil v Hílmandu, nic jsme o něm nevěděli, až dokud mi zpátky v Anglii nezavolal jistý Tony Lewis – jeho otec. Tony mi rovnou řekl, že jeho syna před měsícem zabil odstřelovač Talibanu a že se Conrad staral o psa jménem Peg.“ O Pegovi prý vyprávěl v každém dopise svým rodičům. Byl pro něj nadějí, jak život ve válce psychicky přežít. „Conrad se také zmínil, že by si chtěl jednou vzít Pega zpět domů do Velké Británie. Otec mi samozřejmě řekl: 'Bylo to přání mého syna, můžete ho splnit?'“ dodává Farthing.
Tony Lewis svého syna už nikdy neviděl, místo něj přivítal po dvou letech doma alespoň Pega - jeho nejbližšího přítele z války. Farthing to považuje za jednu nejdojemnějších a nejvýznamnějších záchran, o kterou se jeho útulek zasloužil.
