Teroristické organizace Hamás a Islámský džihád zadržují mezi stovkou rukojmí také dva izraelsko-arabské beduíny. Útok ze 7. října tak dopadl i na tuto v Izraeli často přehlíženou minoritu. Natáčel o tom zpravodaj ČT Jan Šilhan.
Izraelského beduína Rema Kolimira, který je policejním vyšetřovatelem, zastihl 7. říjen v plné akci. „Skoro tři hodiny jsem byl sám se zachraňovanými. Pak jsem (kolegovi) řekl, ať se připojí. Protože je efektivnější, když máte dvě zbraně, ne pouze jednu.“
Většinou pracuje za počítačem, ale toho dne, kdy Hamás zaútočil na Izrael, byl v terénu. A osobně se podílel na záchraně dvou set lidí. V osudný den přišel o třicet kolegů.
Kolimir je izraelský občan, pochází ale z tradičně polokočovného kmene. Beduíni dodnes žijí v izraelské Negevské poušti, na egyptském Sinaji a v Jordánsku. Při říjnovém útoku gazánští teroristi vraždili a unášeli i je. Přestože tak jako oni sami jsou muslimové a mluví arabsky.
Potomci kočovníků slouží kromě policie například i v armádě. Jsou izraelskými občany, a ačkoliv Arabové, mají židovský stát plně za svůj. Z velké části žijí ve svém vlastním, největším beduínském městě světa a v jeho okolí.
Dopad masakru na beduíny zůstává tichou, přehlíženou kapitolou války. Podobně, jako je v Izraeli často přehlížená i tato komunita. Během útoku zemřelo jednadvacet beduínů, dalších šest Hamás unesl.
„Tragédie ze 7. října nám pomohla pochopit, že Hamás nerozlišoval mezi muslimy, Židy, Američany, nikým. Bral nás stejně jako ostatní,“ řekl Alí, obyvatel města Rahatu, kterému teroristé unesli bratra a syna. V Rahatu žije na sedmdesát tisíc beduinů.
Ali si v rámci beduínů žije nad poměry. Má čtyřiadvacet dětí a tři manželky – izraelské úřady v této komunitě mnohoženství tolerují. Beduíni tvoří čtyři procenta obyvatel. Po 7. říjnu mluví o dvou hrozbách: Hamásu a společenských předsudcích. Mají podobné bolesti – i hrdiny – jako zbytek Izraele, ale dál chtějí žít po svém.
