Vítěz loňských voleb v Iráku Muktada Sadr prosadil hromadnou rezignaci poslanců své strany. Ani osm měsíců po volbách nemá Irák novou vládu a prezidenta. Podle ústavy nyní můžou na uprázdněná místa nastoupit konkurenční kandidáti. Odchodem nejsilnějšího šíitského politického bloku mimo parlament se ale prohlubuje ústavní krize. Sadr je už po desítky let jednou z nejvlivnějších osobností iráckého veřejného života. Odstup si udržel od Američanů i od Íránu.
Ústavní krize v Iráku se prohlubuje, hromadně rezignovaly desítky poslanců
Horizont ČT24: V Iráku se prohlubuje ústavní krize (zdroj: ČT24)
Třiasedmdesát poslanců už nikdy na parlamentní schůzi nedorazí, jednací sál je poloprázdný. Jejich lídr naplnil své hrozby. „Pokud je Sadristické hnutí překážkou pro utvoření vlády, všichni poslanci za naše požehnané hnutí jsou připraveni rezignovat na své mandáty,“ řekl Sadr už před několika dny. Nyní oznámil, že se rozhodl stáhnout z politického procesu, aby nemusel mít nic do činění se „zkorumpovanými“ politiky.
Muktada Sadr přitom už mnohokrát dokázal, že vliv a stoupence si umí udržet i mimo parlament. Vyrůstal v prostředí šíitského islámu. Jeho otec Mohamed byl významným duchovním, který byl zabit roku 1999, patrně na příkaz Saddáma Husajna. Diktátor ale o čtyři roky později skončil.
Sny o demokracii narazily
Když Amerika mluvila o novém Iráku, představovala si prozápadní figury jako Ahmada Šalabího. „Sjednotíme všechny politické proudy na základě pluralistického, demokratického, parlamentního a federativního systému pro celý Irák,“ hlásal předseda exilového Iráckého národního kongresu Šalabí před dvaceti lety.
Sny o rychlém zavedení demokracie v Iráku ale narazily na realitu rozdělené země, ve které se základním organizačním principem společnosti stala příslušnost k etnické nebo náboženské skupině.
A tehdy přišel čas pro Muktadu Sadra. Pro velkou část šíitské komunity byl autoritou. Když pár měsíců po invazi utvořily americké jednotky kordon okolo jeho domu, přišly protestovat tisíce jeho stoupenců.
Disponoval i polovojenskými oddíly. Nebál se jít do konfrontací s Američany, ale zároveň balancoval tak, aby si udržel status někoho nepostradatelného. „Ozbrojené operace vyžadují povolení od náboženských autorit a takové povolení nebylo zatím vydáno. Takže nyní máme na mysli nenásilný odpor,“ říkal Sadr v létě 2003.
Od té chvíle uplynulo skoro dvacet let. Američané už dávno v Iráku nerozdávají karty. Muktada Sadr naopak zůstává. Dříve bojoval proti Američanům, teď je hlavním odpůrcem íránského vlivu v Iráku. Představuje šíitský klerikalismus domácí provenience, bez vměšování z Teheránu.
„Irák musel vždycky bojovat za to, aby se udržel jako jeden stát tváří v tvář separatistickým silám, které se ho snažily a snaží rozdělit,“ připomíná orientalista Mordechaj Kedar.
Odchod Muktady Sadra ze zablokovaného parlamentu teď naznačuje, že Irák se ocitá v politickém vzduchoprázdnu. A to pro tuto zemi není příliš veselá zpráva.