Praha - Kdyby se dal život v severokorejském pracovním táboře popsat jedním slovem, bylo by jím peklo. V rozhovoru pro ČT24 to řekl Sin Tong-hjuk, jediný známý Severokorejec, který v táboře vyrostl a podařilo se mu utéct. Viděl popravu matky a bratra - ti se také pokusili utéct, Sin Tong-hjuk je ale udal. Teď toho lituje. „Život zvířete je mnohem lepší než život politického vězně ve vězeňském táboře. Zvířata totiž můžou jít, kam chtějí, můžou jíst, co se jim zachce,“ konstatuje bývalý vězeň. Lidé by podle něj měli přestat jezdit do KLDR, protože z cestovního ruchu těží diktátor. V Česku se Sin Tong-hjuk zúčastnil konference k Ceně Václava Havla za lidská práva.
Nesmělý mladík má za sebou to, co nikdo jiný. Sin Tong-hjuk je jediným člověkem, který se narodil v severokorejském lágru a utekl z něj. Po 23 letech hladu, otrocké dřiny, bití a mučení zjistil, že existuje pračka, Země je kulatá, a poprvé jedl maso.
„Život politického vězně se nedá popsat mnoha slovy. Téměř každý vězeň se ráno probudí, musí jít pracovat a pak jde spát. Pokud vězeň nepracuje dobře, dozorce ho potrestá. Život ve vězeňském táboře je velmi těžký,“ uvedl Severokorejec v rozhovoru pro ČT. Za svou vůbec nejhorší vzpomínku považuje prostý fakt, že se v pracovním táboře narodil. Doufá, že se jednoho dne setká s otcem, který je pravděpodobně stále v lágru.
„Mnoho lidí, ať už věří v Boha, nebo nevěří, nechce jít do pekla, tak jak se o tom píše v Bibli. A tak si myslím, že nejlepší slovo, kterým můžu vězeňský tábor popsat, je právě peklo,“ říká Sin Tong-hjuk.
Podle Sin Tong-hjuka probíhají v lágrech dvakrát ročně veřejné popravy politických vězňů. Jejich účelem je zastrašit ostatní internované. Za zabití a bití vězňů prý nehrozí strážným žádný trest. S dětmi, ženami a starými lidmi se tam podle něj zachází jako se všemi ostatními vězni.
Ve své knize Útěk z tábora 14 Sin Tong-hjuk napsal, že se v táboře cítil jako zvíře. Až nyní se začíná cítit jako člověk. „Myslím si, že tuto frázi musím trochu upravit, protože život zvířete je mnohem lepší než život politického vězně ve vězeňském táboře. Zvířata totiž můžou jít kam chtějí, můžou jíst, co se jim zachce. Oproti tomu političtí vězni nemůžou jít bez povolení nikam a nemůžou jíst, co by si přáli. Život zvířat je opravdu snazší než ten politického vězně. Moje tělo je už mimo tábor, ale moje duše tam stále je. Neustále o mém životě v táboře přemýšlím. Cestuji po světě a vyprávím lidem o své minulosti a o vězeňských táborech a vlastně vůbec nevím, jestli už jsem úplně od toho života osvobozený,“ zamyslel se uprchlík.
Bývalý vězeň vylíčil i osobní zážitek z doby, kdy mu bylo sedm let. U jeho spolužačky
tehdy ostraha našla pár zrníček jídla, za což ji zbila. Dívka následně zemřela. „Tento incident je jednou z mnoha strašlivých událostí, které se dějí v těchto táborech pro politické vězně,“ zdůraznil Sin. Opakovaně dění v KLDR přirovnal k nacistickému holocaustu nebo genocidě v Kambodži. „Je potřeba zabránit tomu, aby se takové věci dál děly,“ apeloval na účastníky konference k Ceně Václava Havla za lidská práva.
Skutečnou Severní Koreu žádný zahraniční politik nepozná
České televizi řekl, že politici, kteří KLDR navštíví, nevidí tu pravou Severní Koreu. „Nedávno, myslím, že to bylo loni v srpnu, jel známý italský politik do Pchongjangu a diktátoři se tam k němu chovali dobře. Když se pak delegace vrátila do Itálie, tak říkala, že Pchongjang je stejně čistý jako Švýcarsko. Chválili Severní Koreu. Neviděli ale sirotky toulající se po ulicích, ani prodávání severokorejských žen do Číny,“ upozornil Severokorejec.
Svět podle něj přece jen může něco udělat - může přestat podporovat cestovní ruch. "Hodně lidí například jezdí do Severní Koreje na dovolenou, utrácí tam své peníze. Tyto peníze jdou ale přímo do kapsy diktátorovi. On za ně pak nakupuje whisky, drahá auta, staví sochy Kim Ir-sena nebo Kim Čong-ila. Myslím si, že pozastavení cestovního ruchu v Severní Koreji by mohlo být něco, co by svět mohl udělat. Protože turismus poškozování lidských práv nijak nezastaví, poznamenal Sin Tong-hjuk.
Bývalý severokorejský vězeň apeluje na mezinárodní společenství
„Mezinárodní společenství má tendenci vyhýbat se střetům a to je jeden z důvodů, proč se svět nezabývá Severní Koreou. Dnes státy jen diskutují a k ničemu to nevede. Mezinárodní společenství hovoří o situaci lidských práv v KLDR už 20 let, a přitom se nic nezměnilo. Naší největší chybou je, že máme problém uvěřit (tomu, co se v KLDR děje) a také se dostatečně neumíme poučit z historie. Toto tragické porušování lidských práv se může stát i jinde, třeba v České republice.“
V gulazích je až 200 tisíc lidí
Totalitní severokorejský režim pracovní tábory stále rozšiřuje. Trpí v nich na 200 tisíc lidí. Kvůli principu kolektivní viny jsou navíc v lágrech bez soudu umístěny i celé rodiny. KLDR existenci pracovních táborů pro politické vězně popírá.
