Šanghaj – První světová válka změnila nejen rozdělení světa, ale i osudy jednotlivců. Jedním z nich byl slovenský architekt Ladislav Hudec. V zajetí se dostal až na Dálný východ a později do Šanghaje. Tam se usadil a podobu města navždy ovlivnil.
Když čerstvě vystudovaný architekt a rodák z Banské Bystrice (narodil se v roce 1893) dobrovolně rukoval do rakousko-uherské armády, netušil, že svou vlast vidí naposledy. Padl do ruského zajetí a skončil v táboře na Sibiři. Podařilo se mu ale uprchnout do Číny a v roce 1918 přišel do Šanghaje.
Ladislav Hudec byl na správném místě ve správnou dobu. Ve dvacátých letech minulého století Šanghaj vzkvétala a patřila mezi přední světová velkoměsta. Mladý inženýr se tedy rychle prosadil. Založil firmu a během třiceti let postavil přes stovku budov. Nejslavnější z nich je Park Hotel. S výškou 84 metrů a 22 poschodími byl ve své době nejvyšším mrakodrapem mimo USA. Panoramatu Šanghaje dominoval skoro půl století.
„Byl z východní Evropy, takže neměl taková privilegia jako britští, francouzští nebo američtí architekti. Konkurence v té době byla obrovská. Bylo tu zavedeno mnoho významných architektů. Ale jeho design byl tak mimořádný, že velmi rychle uspěl,“ popisuje Chua Sia‑chung, architektka a autorka knihy Šanghaj: Hudcova architektura.
Chua Sia-chung nejvíc obdivuje Hudcovo stylové kino pro 2 000 diváků. „Postavil největší kino na Dálném východě na složitém pozemku nepravidelného tvaru. Rozložení prostoru je velmi důmyslné. Projevily se jeho vynikající schopnosti,“ líčí nadšeně.
Neobyčejné jsou taky Hudcovy vily. Šanghaj je nejpyšnější na Zelený dům, který v době vzniku platil za nejluxusnější rezidenci na Dálném východě. Měla vlastní výtah a klimatizaci. „Majitelem byl obchodník, který dodával armádě pigment na uniformy. Zelená byla jeho šťastná barva, proto je dům obložený zelenou dlažbou. Na podlaze je mramor z Evropy, odkud pocházejí i zaoblená ocelová okna,“ dodává Si Wen-čchin, ředitelka plánovacího odboru ve Výzkumném ústavu pro historii, kulturu a umění města Šanghaj.
Po mnichovské dohodě Ladislav Hudec vyměnil československý pas za maďarský (proto se občas objevuje pod jménem László Hudec). V Číně, kde na něj stále vzpomínají jako na jeden z největších talentů století, vydržel až do roku 1947, kdy ho vyhnala občanská válka. Později se usadil ve Spojených státech a tamtéž zemřel v roce 1958. Jeho ostatky ale nakonec spočinuly v původní vlasti – na Slovensku.
