V říjnu 2005 zahájila Evropská unie přístupové rozhovory s Tureckem ohledně jeho členství v unijních strukturách. Po více než jedenácti letech komplikovaných rokování je zřejmé, že jejich úspěšné završení je v nedohlednu. Aktuální výzva Evropského parlamentu zmrazit přístupová jednání jen potvrzuje, jak komplikovaným dialogem jsou námluvy mezi Bruselem a Ankarou a že více než co jiného připomínají šachovou partii, která se už mnohokrát dostala do patu, včetně současné situace.
Turecko požádalo o plné členství v tehdy ještě Evropském společenství v roce 1987. Trvalo dalších sedmnáct let, než se členské země dokázaly shodnout na otevření přístupových jednání. Jako nejčastější námitka padala otázka porušování lidských práv v Turecku, omezená svoboda tisku a také turecká přítomnost na Kypru. Kritické hlasy v této oblasti zaznívají dodnes a o to silnější jsou v reakci na masivní čistky, k nimž Erdoganův režim přistoupil po nezdařeném červencovém puči.
V širším kontextu se pak celé dekády vede debata, zda Turecko patří svým hodnotovým ukotvením do Evropy. „Vše, co dnes turecké politické špičky dělají, mě vede k přesvědčení, že nejsou ochotni respektovat zavedené evropské standardy,“ zdůraznil předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, který v minulosti při různých příležitostech zopakoval, že členství této země v EU není na pořadu dne.
„Turecko potřebuje skoncovat s činy, kterými se vzdaluje od Evropské unie,“ dodal Johannes Hahn, eurokomisař pro rozšíření, podle jehož mínění dochází u Bosporu k degradaci právního státu a demokratického zřízení.
Z opačného břehu naopak přichází výčitky, že Evropa již mnohokrát nedodržela své sliby a opakovaně měnila postoje vůči budoucnosti Turecka v EU. Takovou hořkou pilulkou bylo například rozhodnutí Evropské rady v roce 1997 nezařadit Turecko mezi země, s nimiž budou zahájeny vstupní rozhovory. Ankara poté na čas přerušila politický dialog s Bruselem.
V listopadu 2006 zase Evropská komise doporučila přerušení přístupových jednání kvůli nedostatečnému pokroku v kyperské otázce. Měsíc předtím vyjádřili poslanci Evropského parlamentu znepokojení nad tureckým neuspokojivým vývojem v oblastech svobody vyjadřování, práv menšin, potírání korupce a násilí na ženách.
V rámci přístupových jednání bylo z celkového počtu třiceti pěti vyjednávacích kapitol otevřeno zatím šestnáct a jen jedna z nich byla uzavřena (Kapitola 25 - Věda a výzkum). Osm kapitol je ze strany Unie dlouhodobě „odsunuto k ledu“, a to kvůli tureckému odmítání uznat Kyperskou republiku, člena EU od roku 2004.
Nepřibouchnout dveře dialogu
Evropští politici si na druhou stranu uvědomují, že Turecko je pro „starý kontinent“ v řadě ohledů strategickým partnerem. Ať už se jedná o tažení proti islámskému terorismu, zvládání migrační krize či prostý fakt, že se jedná o spojence v NATO. Nelze popřít ani geopolitický význam Turecka coby regionální velmoci, bez jejíhož zapojení si lze těžko představit jakýkoliv druh stability na Blízkém východě či na jižním Kavkazu.
Proto se Evropa většinově shodne na tom, že úplné ukončení přístupových rozhovorů by bylo chybou, protože právě tato jednání jsou základní pákou na Turecko. Podle českého ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka Unii řada tureckých událostí velmi znepokojuje. „Zároveň ale platí, že chceme, aby komunikační kanály zůstaly otevřené. Byť dialog má své limity,“ podotkl Zaorálek. Takovou pomyslnou červenou linií by byla případná realizace tureckých úvah o znovuzavedení trestu smrti.
„Bez Turecka se nemůžeme obejít a migrační krize je toho klasickou ukázkou. Prostě Turecko je na hranicích Evropy. Řekl bych, že mentálně je to stejné jako geograficky. To znamená, že kus Turecka leží v Evropě, kus leží v Asii. Pochopit tento jeho dvojaký charakter znamená být úspěšný ve vyjednávání s Tureckem,“ uvedl před časem v rozhovoru pro Události, komentáře Hynek Kmoníček, ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky.
Dvojaký aspekt zmínil i bývalý eurokomisař Štefan Füle, ovšem v jiné souvislosti. „Máslo mají na hlavě oba. Turecko proto, že z reforem, které by ho přiblížily EU, si vybírá v zásadě jen ty, které vyhovují lidem, co jsou zde zrovna u moci. Evropská unie zase namísto toho, aby se postavila za přístupová jednání, tak její současní i minulí představitelé mluví o strategickém partnerství, které by mělo být Turecku nabídnuto místo členství,“ poznamenal Füle.
- Ve vrcholných funkcích působí Recep Tayyip Erdogan od roku 2003. Jedenáct let byl tureckým premiérem, od předloňska je hlavou státu. A na tomto postu prý plánuje vydržet až do roku 2029.
- Tak dlouhé setrvání u moci by mu umožnila změna ústavy, která by politické zřízení v zemi proměnila v prezidentský systém. Posvětit by ji museli lidé v celonárodním referendu, což se vzhledem k prezidentově oblibě u podstatné části společnosti nejeví být nereálnou věcí.
- Pro vypsání referenda by ale Erdogan potřeboval nejprve sehnat dvoutřetinovou většinu v tureckém parlamentu. Podle aktuálních zpráv se mu to velmi pravděpodobně podaří díky získané podpoře pro návrh - od nacionalistů ze strany MHP.
