Berlín – Tehdy v Maďarsku pozvolna padá kdysi neochvějná železná opona, Polsko provází nástup opozice do parlamentu, lidé v Německé demokratické republice si však v první polovině přelomového roku kladou o budoucím vývoji v zemi pramalé naděje. Režim Ericha Honeckera navenek ignoroval hnutí v okolních zemích. Tvářil se, jakoby se reformní pohyby v mnoha státech, zejména však v Sovětském svazu, netýkaly východoněmecké společnosti. Obyčejným lidem proto došla trpělivost. Začali organizovat výpravy na pražské západoněmecké velvyslanectví za jediným cílem – získat azyl a možnost dostat se do svobodné země na západ od Berlínské zdi. Tisíce lidí tehdy obsadily ulice kolem ambasády SRN. Od 17. srpna počet uprchlíků neustále vzrůstal a koncem září bylo v budově ve Vlašské ulici a okolí již více než 1 100 východních Němců.
„Byl to proces, který zdaleka nezačal v roce 1989. Východní německo se s problémem lidí, kteří chtěli opustit tamní režim, vypořádávalo po celá 80. léta. V druhé polovině této dekády počet lidí rapidně narůstal. Dříve to bylo okolo 20 tisíc žádostí za rok, v roce 1989 už 150 tisíc žádostí,“ uvádí Tomáš Vilímek z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
Volba západoněmeckého zastupitelství v Praze jako brány k západním sousedům byla pro „Ossi“ výhodná hned z několika důvodů. Podle Vilímka byla tím nejdůležitějším možnost potkat se zde se svými příbuznými a přáteli z SRN. Východní Němci navíc Prahu dobře znali.
Němci obsazují přilehlé ulice
Množství uprchlíků však záhy znemožnilo normální chod úřadu, a proto se západoněmecká ambasáda 23. srpna pro veřejnost uzavřela. Přesto počet uprchlíků neustále vzrůstal. Na zahradě velvyslanectví pro ně bylo zbudováno provizorní tábořiště. „Bylo to zejména v září, říjnu, kdy ta situace na ambasádě nebyla ideální. Tisíce lidí se pohybovaly v ulicích před ambasádou a byly zásobovány kávou i čajem od lidí, kteří bydleli v okolí,“ dodal Vilímek.
Stovky trabantů a wartburgů s východoněmeckými poznávacími značkami zaplavily na konci srpna roku 1989 ulice Malé Strany. Politická garnitura v Československu se situace v okolí Lobkovického paláce obávala hlavně kvůli hrozbě destabilizace společnosti. Z počátku do vývoje dění nikterak nezasahovala a doufala v rychlé vyřešení sporu pouze mezi oběma státy, vlivem stále se zhoršujících hygienických a ubytovacích podmínek však dala pokyn k bezpečnostnímu dohledu. V okolí zastupitelství zajišťovala klid policie, vzhledem k enormnímu počtu lidí by však podle Vilímka jakýkoliv větší zásah zapříčinil protirežimní demonstraci.
Řešení přišlo na konci září
Nakonec 30. září 1989 přicestoval do Prahy vicekancléř a spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, aby uprchlíky seznámil s dohodou obou německých zemí, podle níž mají být tito občané z NDR vypovězeni a přepraveni přes východoněmecké území do západního Německa. Po složitých diplomatických vyjednáváních představitelů východního Německa, Spolkové republiky Německo a Československa umožnil režim NDR těmto unaveným lidem 1. října 1989 vycestování 5 zvláštními vlaky do SRN.
„Ta doba byla skutečně nabitá nervozitou. Bylo jasné, že něco visí ve vzduchu. I v Československu, kde to vypadalo jako obvykle, že se dít nic nebude, najednou začaly chodit dotazy z Prahy, zda bychom se mohli setkat, jestli bych nepřijel do Berlína. Západní Německo bylo pro tyto lidi velmi shovívavé. Jednou jste prostě byl Němec a měl jste nárok na německé občanství, a to přirozeně i ve Spolkové republice Německo.“
Další hromadný přechod začal být organizován 4. října odpoledne. Přistavenými autobusy východoněmecké státní bezpečnosti přicestovali azylanti na nádraží v Libni, kde následoval odsun vlaky. „Režim si prosadil, že ti lidé musí přejet východoněmecké území, aby ta státní suverenita zůstala zachována, ale moc si nepomohli. Například v Drážďanech se pokusila řada lidí nastoupit. Pro jistotu se trasy vlaků často měnily,“ přiblížil historik.
Omezení bezvízového a bezpasového cestování do Československa ve snaze zastavit útěky bylo zrušeno až 1. listopadu. Obnovení možnosti cestovat do ČSSR na platný osobní průkaz vedlo pak k dalšímu exodu. Již po třech dnech bylo v Praze na 3 500 občanů NDR. Situace vedla až k rozhodnutí otevřít 3. listopadu západoněmecko-československé hranice. Během týdne je překročilo až 60 tisíc východních Němců.
