Ruský venkov se vylidňuje. Téměř sto tisíc obcí registruje méně než stovku obyvatel, tisíce dalších už neexistují. Kolchozy, někdejší chlouba sovětského zemědělství, zanikly a s nimi i obživa pro statisíce lidí. Za prací odešli do měst, jejich venkovské domy jsou opuštěné a chátrají. Jen v některých ještě žijí starousedlíci. Jednou z nich je i Maria Veselová z obce Safonovo.
Obec Safonovo mezi Smolenskem a Moskvou bývala hustě obydlená, lidé tam pracovali hlavně v zemědělství, ale po rozpadu Sovětského svazu družstvo zaniklo. Většina obyvatel se přestěhovala do měst, další zemřeli.
Jejich seznam dodnes schovává právě Maria Veselová, která ve svých 85 letech zůstala ve vesnici úplně sama. Izolaci nejhůř snáší v zimě. Jediný zdroj vody je několik set metrů od jejího domu a cestu k němu v umrzlém sněhu musí šlapat i několikrát denně.
„Cítím se líp, když mám hodně práce. Ale v zimě není co dělat, tak se aspoň pustím do tkaní koberců,“ líčí. Jediným kontaktem se světem je pro ni pojízdná prodejna. „Máme všechny potraviny včetně párků, cukru, sladkostí a pečiva nebo i zubní pastu a prací prášek,“ říká majitelka prodejny Natalia Polevová.
V Rusku podobný osud potkal už kolem dvaceti tisíc obcí a vylidňování venkova rychle pokračuje. Kolem 83 tisíc dědin má méně než stovku obyvatel. Lidé tam těžko tam seženou práci, která by je uživila, a děti nemají kam chodit do školy. „V této oblasti je hodně takových vesnic. Víc lidí sem jezdí jen v létě na chaty a chalupy,“ potvrzuje řidič zásobovacího auta Sergej Orlov.
I přes úctyhodný věk se Maria Veselová dokáže o sebe postarat. Naštípe si dříví na topení, uklidí dům a zahradu, kde pěstuje i vlastní zeleninu - brambory, mrkev, červenou řepu, zelí a česnek. Společnost jí dělají jen kočky a psi, o prázdninách občas přijedou vnoučata. Odejít za nimi do města ale odmítla. Na poustevnický život si už zvykla a svůj dům, kde strávila celý život, nechce opustit.
