Založil tradici psychoanalýzy, světové vědě objevil význam lidského nevědomí a přinesl pojem Oidipova komplexu. Před 160 lety – 6. května 1856 – se narodil Sigmund Freud.
Sigmund Freud se narodil v rodině židovského obchodníka v moravském Příboru a stal se zdejším nejslavnějším rodákem. Ve městě na předhůří Beskyd, jímž se napříč pne drobný tok řeky Lubiny, přitom strávil pouhé tři roky života, protože kvůli finančním potížím už v roce 1859 jeho rodina přesídlila do Vídně.
Na metropolitní univerzitě se mladý Freud pustil do vysokoškolského studia, a ačkoliv se ještě jako středoškolský student chtěl věnovat právům, nakonec zvolil medicínu.
Předsedkyně příborské freudovské společnosti Marie Šupová v této souvislosti připomíná, že se původně zaměřoval na neurologii. „Od neurologie jako vědy ho odklonilo setkání s pacientkou, která měla psychické problémy,“ uvádí Šubová. „Přispěla k tomu také skutečnost, že dostal ve Francii stipendium u lékaře Jeana-Martina Charcota, který studoval hysterii a problémy lidské psychiky. Přes něj se dostal ke studiu psychických funkcí.“
Francouzský pobyt v polovině 80. let předminulého století byl pro Freuda klíčový, protože ukázal, že mohou existovat myšlenkové pochody oddělené od lidského vědomí. Záhy po příjezdu z Paříže si navíc, už jako docent, otevřel soukromou praxi, a mohl tak ještě lépe pozorovat, jak jeho pacientům s hysterií a psychicky podmíněnými fyzickými potížemi pomáhá promluvit o svém trápení.
Utrpení vzpomínkou
Ještě mu nebylo ani čtyřicet, když došel k názoru, že nejčastější příčinou neuróz jsou duševní rány z minulosti – „Hysterici trpí vzpomínkami,“ poznamenal – přičemž psychické jizvy podle Freuda „nežijí“ ve vědomí, ale jsou z něj vytěsněny mimo dosah lidské vůle, do oblasti zapomnění, snů a zasutých zážitků. Tuto nově objevenou dimenzi lidské psychiky nazval nevědomím.
„Vzpomínky z dětství jsou pro nás nesmírně důležité. Vzhledem k tomu, jakou rychlostí se dítě vyvíjí v nejútlejším věku, je každá vzpomínka pro následný život nesmírně významná a určuje psychické nastavení člověka,“ doplňuje předsedkyně příborské Společnosti Sigmunda Freuda.
Výbojům zakryté vrstvy mysli se věnoval například ve svém eseji Cosi tísnivého (Das Unheimliche) z roku 1919, podle které vzniká pocit duševní tísně ve chvíli, kdy se člověku na základě nevysvětlitelné zkušenosti či podnětu vrátí do vědomí emocionální vjem, jejž v minulosti potlačil, a niterně ho zatíží.
K hlavním Freudovým dílům ovšem patří Úvod do psychoanalýzy a (jako zřejmě nejznámější psychologická kniha 20. století) Výklad snů z roku 1900, na němž pracoval deset let. „Podařilo se mi prokázat, že sny mají smysl, který lze uhodnout,“ napsal. „Sen je splněné přání“. Noční imaginaci totiž považoval za nejlepší způsob, jak se přes zábrany dostat k lidskému nevědomí, o snu hovořil jako o „královské cestě k analýze nevědomých procesů“.
Při bdělém stavu pacienta nahrazoval snění metodou volných asociací, jíž vyvinul v 90. letech z tzv. katarzní metody kolegy Josepha Breuera. Princip staví na přesných pozorováních, zdůrazňuje význam emocí a rozdíl mezi vědomými a nevědomými psychickými procesy. Analýzu pacientových „výpovědí“, rozpoznání nevědomých traumat v nich a jejich léčení kontrolovaným uvolněním (sebeuvědoměním) nazval psychoanalýzou.
Poháněni libidem
Freud byl navíc první, kdo upozornil na zásadní vliv sexuality na lidský život a chování; výrazně tím předběhl dobu, protože žádná jiná teorie psychoanalýzy nezpůsobila tolik nepochopení a odsudků jako jeho výklad vývoje lidské sexuality.
Sexualitu Freud vnímal nejen jako smyslné chvění, ale i jako velkolepou poznávací metaforu, jejímž prostřednictvím můžeme pochopit a vysvětlit lidské trápení. Feud dospěl například k názoru, že volba sexuálního partnera probíhá podle nevědomého, ale neomylně iracionálního kompasu erotického magnetismu.
Podle bájného řeckého krále Oidipa, jenž nevědomky zabil svého otce a oženil se s vlastní matkou, zavedl také pojem Oidipovský komplex – tvrdil, že mezi třetím až šestým rokem věku chlapce vzniká nevědomá touha po incestu s matkou, přičemž otec je vnímán jako sok.
V dalším známém díle Já a ono (1923) Freud poprvé formuloval učení o „vrstevnaté“ psychologické struktuře osobnosti, skládající se ze tří komponent – nevědomého „ono“ (id), vědomého „já“ (ego) a „nadjá“ (superego) neboli svědomí. Při zkoumání principu slasti došel k závěru, že cílem (nikoli smyslem) života je smrt, čímž znovu vyvolal bouřlivé reakce. Podle Freuda lze tento cíl překonat pouze láskou a tvořivou prací.
Plameny v dobré společnosti
Hvězdnou vědeckou dráhu zkomplikoval až nástup nacistů k moci, kdy hořely na hranicích spolu s knihami humanisticky orientovaných spisovatelů a vědců i Freudovy práce. Vědec to komentoval lakonicky: „Alespoň hoří mé knihy v dobré společnosti.“ Za nemorální a dekadentní byla tehdy označena díla o příčinách neurotických onemocnění, zatracena byla i psychoanalýza.
V roce 1938 se musel náruživý kuřák doutníků, milovník cizích jazyků i přírodovědy ukrýt v Londýně, kde dodnes zůstává i jeho psychoanalytická pohovka. Zemřel o rok později v třiaosmdesáti letech, 23. září 1939, kdy podstoupil eutanazii.
A ačkoliv jsou některé představy psychoanalýzy současnou psychologií považovány za překonané, mnoho Freudových objevů, které se týkají například obranných mechanismů, principů dynamiky osobnosti či funkce nevědomí, se stalo součástí současné psychologie.
