Bratislava - Tvrdý zásah policie proti manifestaci studentů 17. listopadu 1989 vyvolal u české i slovenské veřejnosti odmítavou reakci. Tři dny po události bylo na schůzi slovenských demokratických aktivistů v Bratislavě ustaveno hnutí Veřejnost proti násilí, které se posléze zásadním způsobem podílelo na formování demokratického politického systému v zemi. Podobně jako její česká obdoba, Občanské fórum, i Veřejnost proti násilí časem doplatila na vnitřní rozpory, jež vedly k jejímu rozštěpení a zániku.
Veřejnost proti násilí (VPN) vznikla jako platforma sdružující různé opoziční proudy 20. listopadu 1989. Tehdy bylo přijato programové prohlášení hnutí, jehož autoři vyzývali představitele komunistického režimu k otevřenému společenskému dialogu a požadovali nastolení „skutečné, nikoliv pouze proklamované demokracie.“ Prohlášení přečetl herec Milan Kňažko na prvním spontánním bratislavském mítinku na Hviezdoslavově náměstí. Hlavním mluvčím VPN se stal nezávislý publicista Ján Budaj. Mezi užší politické vedení dále patřili Kňažko, sociolog Fedor Gál, překladatel Peter Zajac a sociolog Martin Bútora. Kandidáti hnutí byli posléze kooptováni do Slovenské národní rady i do Federálního shromáždění.
První sněm VPN byl svolán na 27. ledna 1990 do Bratislavy s cílem stanovit úkoly hnutí do prvních svobodných voleb. Jako předvolební program byl na jaře 1990 přijat dokument nazvaný Šance pro Slovensko, který kladl důraz na zabezpečení demokratického politického systému a ochranu principů právního státu. V ekonomické části se program vyslovoval pro zavedení tržního hospodářství a rovnoprávnost různých forem vlastnictví. Před volbami v červnu 1990 nabídlo VPN místa na svých kandidátkách řadě populárních osobností, a to bez ohledu na jejich případnou komunistickou minulost. Byly mezi nimi například symbol Pražského jara Alexandr Dubček, federální premiér Marián Čalfa, nebo předseda slovenské vlády Milan Čič.
Z voleb vyšla VPN jako nejsilnější politický subjekt na Slovensku. Ve volbách do Slovenské národní rady získala VPN 29,3 procenta hlasů a v současně probíhajících volbách do obou komor federálního parlamentu ji podpořilo dokonce 32,5 respektive 37,3 procenta voličů. VPN poté vytvořila koaliční vládu s Křesťanskodemokratickým hnutím Jána Čarnogurského a Demokratickou stranou.
I ve VPN se začaly postupně projevovat rozpory
Nepřehlédnutelným projevem tohoto vnitřního pnutí byl v březnu 1991 vznik platformy Za demokratické Slovensko v čele s tehdejším premiérem Vladimírem Mečiarem. Na přelomu dubna a května se platforma oddělila a začala existovat jako samostatná politická strana pod názvem Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS).
Po tomto rozštěpení rozhodl v půlce října 1991 republikový sněm Veřejnosti proti násilí o přeměně hnutí na stranu s názvem Občanská demokratická unie-Veřejnost proti násilí. O půl roku později se tento přímý nástupce VPN přejmenoval na Občanskou demokratickou unii (ODU). Liberálně-konzervativní strana však měla před sebou jen jepičí život. Ve volbách v červnu 1992 ji podpořily pouze čtyři procenta voličů a ODU se tak nedostala do parlamentu. Orgány strany posléze rozhodly o jejím rozpuštění, což se stalo v prosinci 1992.
Mnohem lépe než Občanská demokratická unie si vedl druhý politický subjekt, jenž z Veřejnosti proti násilí vzešel, Mečiarovo HZDS. Nejenže pod názvem Lidová strana-Hnutí za demokratické Slovensko funguje dodnes, ale až do roku 2006 vycházelo ze všech parlamentních voleb jako vítěz. Do října 1998 bylo HZDS vládní stranou a zastoupení má i v současném kabinetu sociálnědemokratického premiéra Roberta Fica.
