Vídeň/Sarajevo - Po sarajevském atentátu nabraly události na Balkáně rychlý spád. Mocnářství netrvalo ani deset dnů rozhodnout o válce se Srbskem; 23. července dostal srbský stát nepřijatelné ultimátum a přesto, že na radu Ruska podmínky částečně přijal, vypovědělo mu 28. července císařství válku. Vojenský útok spustilo Rakousko-Uhersko 12. srpna, právě před 100 lety. Vojáky proti Srbsku vedl generál Oskar Potiorek, který předpokládal, že porazit ty „chovatele prasat“, jak Srby nazýval, bude více než snadné. Podcenil ale morální sílu srbských vojsk, která bojovala s odhodláním bránit svou vlast proti nezvanému okupantovi.
Potiorek od roku 1912 sloužil jako vojenský guvernér Bosny a Hercegoviny, a právě on byl přímo odpovědný za bezpečnostní opatření pro nadcházející návštěvy Františka Ferdinanda v Sarajevu na konci června 1914. Za jeden z klíčových faktorů, proč dosáhl mladý nacionalista Gavrilo Princip úspěchu při atentátu na následníka rakouského trůnu, bývá považována Potiorkova lehkomyslnost.
Rakousko-uherská vojska překonala Drinu u Loznice a Lešnice a zahájila postup směrem k srbskému městu Valjevu, vzdálenému zhruba 100 km. Cílem bylo dobýt v den císařových narozenin 18. srpna linii Valjevo-Užice, postupovat na Niš a k bulharským hranicím. Této ofenzívy se jako kaprál zúčastnil i novinář Egon Erwin Kisch.
Svoji ofenzívu generál vedl pod heslem „utlučeme Srby čepicemi,“ shromáždil 19 divizí, což bylo o třetinu více, než mohli postavit do boje Srbové. Rakouský útok se ale zhroutil prakticky během pouhých deseti dnů. Potiorek totiž zcela zanedbal ten faktor, že ač bylo Srbsko těžce oslabeno dvěma Balkánskými válkami, morálka jeho vojska byla vzhledem k tomu, že brání svoji vlast, značně vysoká. Nedaleko kopce Cer utrpělo rakouské vojsko v rozhodující bitvě těžkou porážku. Srbské divize tu vedl proti Potiorkovi generál Stepa Stepanović. Po prvotním slibném postupu rakouských vojsk zemí Srbové zkonsolidovali své síly právě u Ceru. Během několika dnů rakouští vojáci utrpěli drtivou porážku a museli se stáhnout zpět na území Bosny a Hercegoviny a přehodnotit své válečné plány.
Válka srbským pohledem
Rakousko-Uhersko a Srbsko okamžitě 28. července 1914 mobilizovaly statisíce vojáků. Vídeňský generální štáb věřil v bleskovou válku. Rakousko-uherské jednotky měly srbskou armádu porazit během několika týdnů. To se ale nestalo a válka se protáhla.
Srbové odrazili během roku 1914 tři ofenzívy. A to i přesto, že Rakousko-Uhersko mělo skoro trojnásobnou přesilu. V roce 1915 už ale srbská armáda nedokázala vzdorovat přesile a ustoupila přes albánské hory do Řecka. Srbské jednotky se pak v Řecku znovu doplnily a vyzbrojily. V roce 1918 pak se spojenci Srbsko dobyli zpět.
Válka se nevyhnula ani vesnici Lazac v centrálním Srbsku nedaleko města Kraljevo. V roce 1914 odtud narukovalo 300 mužů do srbské armády, přesně polovina z nich padla. „Nevím, jestli tady najdete jediný dům, kde by tehdy nikoho neztratili,“ říká jeden z místních Gradimir Rumenič, jehož otec a děd ve válce bojovali. Zabité srbské vojáky připomíná v Lazci památník nedaleko pravoslavného kostela. Je na něm přesně 150 jmen.
