Grindelwand (Švýcarsko) - Severní stěna Eigeru – alpská hora ve Švýcarsku vysoká 3 970 metrů - řadu let odolávala a opakovaně si vybírala své oběti z řad nejlepších horolezců své doby. Švýcarské úřady dokonce další výstupy zakázaly. Horolezci však přicházejí znovu - obávanou stěnou nakonec prostupují Heinrich Harrer, Fritz Kasparek, Anderl Heckmair a Ludwig Vörg, dva Rakušané a dva Němci, kteří své síly spojili až ve stěně. Poslední dějství dramatu nazvaného „boj o poslední velkou stěnu“ se začalo psát 20. července 1938. Do té doby si stěna Eigeru vyžádala deset obětí. Další podrobnosti na serveru Horolezecká abeceda.
Památného 20. července k výstupu odhodlaně nastupují výborně vybavení Němci Heckmair a Vörg. Záhy se setkávají se dvěma rakouskými družstvy, které na podmínky k výstupu pod stěnou čekaly již od 10. července. Jedno tvoří Léo Brankowsky a Rudi Freiss z Vídně, druhé korutanští lezci Heinrich Harrer a Fritz Kasparek. Přestože mezi sebou soupeří o prvenství, postupují společně. Po noci ve stěně Vídeňáci vzdali, zbylá rakouská dvojice se nakonec s Němci spojila ve snaze o společný cíl.
Výstup je bohatý na dramatické okamžiky – několik pádů, zranění Kasparka, bouře a několik sněhových lavin. Nicméně zbývala jen jediná cesta, a to nahoru - dolů by v podobných podmínkách sestoupit nedokázali, čekat na záchranu bylo marné. A tak 24. července 1938 v 15:30 stojí všichni na vrcholu.
Hitler: „Drazí chlapci, dokázali jste to!“
Úspěchu se bezprostředně zmocňuje nacistická propaganda - Heckmair a Vörg byli členy NSDAP, a jak sám Heckmair uvedl, potřebné vybavení pro výstup poskytla strana. Nejednalo se o první ani poslední sportovní, ať už horolezecký nebo jiný úspěch, který byl politicky zneužit… Členy úspěšných horolezeckých výprav politické celebrity rády přijímaly na oficiálních recepcích, nechaly se s nimi fotografovat, udělovaly jim ocenění – v této souvislosti je v podstatě jedno, zda šlo o Führera nebo ústředního tajemníka či předsedu Nejvyššího sovětu.
Výstup tak neměl zůstat jen ukázkou neuvěřitelné odvahy a umu - došlo k němu jen tři měsíce po anšlusu Rakouska a v nacistickém Německu se z alpinistického dobrodružství rázem stalo politikum. Horolezce přijal Hitler, poplácal je po ramenou a halasně pokřikoval: „Drazí chlapci, dokázali jste to!“ A ministr propagandy Josef Goebbels prohlašoval: "V tomto hrdinském zápasu došlo ke skutečnému spojení Rakouska s Německem!
Nicméně vítězství je vítězstvím lidské vůle odhodlaných jednotlivců, nikoliv režimu. Do dějin světového horolezectví tak vstupuje datum 24. červenec 1938, kdy mladí horolezci poprvé prostoupili celou obávanou stěnou, a nikoli datum přijetí u politického lídra.
Harrerovu (zemřel v roce 2006) touhu po neobyčejném ale prvovýstup severní stěnou Eigeru zdaleka nevyčerpal. V roce 1944 utekl z britského zajateckého tábora v severní Indii, dostal se přes hory do Tibetu, kde se stal učitelem dalajlamy. Své zážitky popsal v knize Sedm let v Tibetu, která se později stala předlohou pro hollywoodský film s Bradem Pittem a která vzbudila v západním světě vlnu zájmu o Tibet a jeho kulturu.
Severní stěna Eigeru má mezi horolezci mimořádnou pověst. Je to jeden z výstupů, o kterém sní bez nadsázky každý horolezec. Eiger strmí do výšky 3970 metrů nad malebnou vesnicí Grindelwand ve švýcarských Alpách. Poprvé ho zdolali přes západní úbočí v roce 1858 britští lezci. Severní stěna se ale v první polovině dvacátého století zdála být nepřekonatelným problémem. Tak nepřekonatelným, že prestižní časopis Alpine Journal dokonce nazýval pokusy o její zlezení „posedlostí mentálně retardovaných jedinců.“
Harrer sám prohlásil: „Severní stěna Eigeru ztělesňuje vše, co dělá horolezectví horolezectvím. Dva kilometry vysoká hradba ze skály a ledu, která prověří jak fyzické schopnosti, tak charakter každého lezce.“
