Okinawa – Šlo o nebývalou bitvu rámovanou dvěma extrémy – nulový odpor na začátku, který po několika týdnech přerostl v odpor totální. Invaze spojeneckých vojsk 1. 4. 1945 a následná bitva o japonský ostrov Okinawa byla z pohledu obou armád jedna z nejkrvavějších v celém Tichomoří. Trvala bezmála tři měsíce. Šlo také o bitvu, kdy Japonci obětovali rekordní množství sebevražedných pilotů a Američané poslední zbytky ostychu před přípravou jaderného útoku…
Když se před 70 lety na ostrově vylodili první Spojenci, překvapivě se nesetkali s velkým odporem. Poklidnou invazi proto překřtili na den lásky. Nakonec se z obléhání „brány“ k hlavním japonským ostrovům vyklubala jedna z nejtěžších bitev v Pacifiku. Trvala 82 dnů (do 22. června) a Američané v ní ztratili kolem 12 tisíc mužů. Na japonské straně zemřelo přes 100 tisíc fanatických obránců a několik desítek tisíc civilistů.
Cíl vojenské operace s kódovým označením Iceberg (Ledovec) byl jasný. Na největším ostrově v souostroví Rjúkjú měla po jeho dobytí vzniknout vojenská a letecká základna pro chystanou invazi do Japonska, vzdáleného necelých 340 mil. Velitel více než 100 tisíc odhodlaných japonských bojovníků, generálporučík Micuru Ušidžima, neplýtval při invazi silami na zastavení Spojenců. Místo toho stáhl své muže do centrální a jižní části ostrova, kde využili členitý terén a na nesčetných pahorcích a hřebenech vybudovali stovky odolných a dobře chráněných obranných postavení. Do důmyslného systému opevnění zahrnuli také linii středověkého opevnění a hradů.
Na obou stranách frontové linie se brzy začaly kupit tisíce mrtvých. Pamětníci hovořili o peklu, když vzpomínali, jak rychle se v subtropických podmínkách rozkládala těla padlých a jak měli každý večer kapsy plné červů.
Během bojů poslali Spojenci ke dnu chloubu japonského námořnictva, největší bitevní loď světa Jamato. Z 2767 mužů na palubě se zachránilo pouze 269. Při kontrole první linie byl zabit také generálporučík Simon Buckner, který zavelel k přímému spojeneckému útoku na japonské bašty. Byl nejvýše postaveným americkým důstojníkem, který během druhé světové války zahynul pod nepřátelskou palbou.
Japonci proti spojeneckým cílům vyslali až 1500 sebevražedných pilotů kamikadze a ve shodě s kodexem samurajské cti Bušidó kladli vytrvalý odpor na místech a v situacích, kde to nikdo nečekal.
Kamikadze - vojenská čest až za hrob
Říkalo se jim „božský vítr“, podle tajfunu, který ve 13. století dvakrát zachránil Japonsko před mongolskou invazí. Porážce své země ve druhé světové válce však jednotky kamikadze, o jejichž vzniku bylo rozhodnuto až v říjnu 1944, zabránit nedokázaly. Zoufalý pokus zvrátit vývoj války sebevražednými nálety na spojenecké lodě stál život téměř 4000 Japonců a 4900 spojeneckých vojáků.
Údaje o počtu zničených spojeneckých lodí se různí - podle amerických zdrojů jich bylo 34, japonské dokumenty uvádějí 57. Jen zhruba každý pátý pilot kamikadze, jimž se v japonštině říká též tokkótai (zkrácený název pro speciální útočnou jednotku), pronikl protivzdušnou obranou Spojenců a dosáhl cíle.
"Jste dva nebo tři metry od cíle. Zřetelně vidíte ústí nepřátelských kanónů. V tom okamžiku spatříte matčinu tvář. Uslyšíte zvuk tříštícího křišťálu. A pak už nejste," hlásal před 70 lety manuál pro piloty, kteří se rozhodli položit život za svou japonskou vlast. Většinou to byli mladí muži mezi 17 a 22 lety, svobodní, ale prý nikoliv jedináčci. Před sebevražednou misí podstupovali kamikadze speciální rituál, při němž mimo jiné vypili šálek japonské pálenky saké a za zvuku bubnů pak nastupovali do letounu, oblečeni v bílém, barvě symbolizující v tamním regionu smutek. Před misí si údajně pilot musel ostříhat nehty a v krabičce je odevzdat veliteli, aby bylo při obřadu hodném národního hrdiny co pohřbít.
Ještě před kamikadze přišla s myšlenkou co nejpřesněji trefit a zničit cíl za cenu jisté smrti pilota německá aviatička Hanna Reitschová, která svůj návrh v únoru 1944 prezentovala Adolfu Hitlerovi. Ten sice tehdy nepovažoval situaci za natolik vážnou, aby bylo nutné takto obětovat německé vojáky, ale souhlasil s výcvikem. Do „Leonidasovy eskadry“, přezdívané podle spartského krále vzdorujícího mnohonásobné přesile v bitvě u Thermopyl, se přihlásilo asi 70 dobrovolníků. Nasazeni však byli asi jen jednou v dubnu 1945, kdy se „35 pilotů a letadel ukázalo jako příliš vysoká cena“ za zničení několika pontonových mostů.
Bucknerův rozkaz stál životy 12 tisíc amerických vojáků na Okinawě, nicméně jeho strategie nakonec slavila úspěch. Bitva skončila 22. června 1945 úplným zničením japonské 32. armády. Rozhodující výhodou Spojenců bylo, že mohli - na rozdíl od Japonců - stále čerpat z obrovských rezerv a téměř bezedného zázemí. Japonští vojáci se podle rozkazu bránili do posledního dechu. Řada z nich, než aby padla do amerického zajetí, raději ukončila život vlastní rukou včetně jejich velitele Ušidžimy.
Peklo v Okinawě urychlilo rozhodnutí o použití atomové bomby
Brutalita a vysoké ztráty na obou stranách v bitvě vedly amerického prezidenta Harryho Trumana k výroku: „Nechci žádnou další Okinawu nikde v Japonsku“ a napomohly k jeho schválení jaderného útoku.
