Před třiceti lety začala ve Rwandě občanská válka, která se později přeměnila v celonárodní apokalypsu a největší genocidu od holocaustu. Za sto dní zemřelo až milion lidí a dva a půl milionu obyvatel bylo vyhnáno ze svých domovů. Konflikt rezonoval celým světem, kterým se rychle šířily strašlivé obrázky a svědectví z masakru, a odhalil, jak mohou mít některá rozhodnutí kolonizátorů a zainteresovaných západních velmocí negativní dopady. Šlo navíc o jeden z prvních případů, který odhalil slabiny OSN a vyvolal kritiku mírových misí organizace.
Občanská válka začala 1. října v roce 1990 v odpoledních hodinách místního času, kdy překročily jednotky Rwandské vlastenecké fronty (RPF) hranice. Vojáci RPF zastupovali národnostní menšinu Tutsiů. Cílem bylo svrhnout vládu majoritního etnika Hutuů.
Boje se táhly až do roku 1993 a vložila se do nich i francouzská armáda. Ta nejprve podporovala vládnoucí Hutuy, a tedy i některé představitele, kteří později v roce 1994 stáli za genocidou. Během ní Francie otočila a snažila se humanitární krizi nějak řešit.
Nejen Francouzi, ale i samotní Rwanďané se v situaci moc neorientovali. O životě a smrti mnohdy rozhodlo jen razítko v papírech. Semínko rasové nesnášenlivosti desetiletí předtím do národa zasadili belgičtí kolonizátoři.
Bilance následné genocidy je hrozná. Téměř milion mrtvých lidí během sta dní masakrů, což představuje pětinu populace země.
Hutu a Tutsi
Jádro problému leží ve slovech Hutu a Tutsi, respektive v tom, co tyto termíny představují. Jedná se o dvě etnika ve Rwandě, jejichž vzájemná historie sahá až do 15. století. Původně se totiž jednalo o kmeny, které území ve vnitrozemí střední Afriky postupně osídlily.
Hutuové byli v zemi dříve, už v 11. století, a celou dobu společných dějin tvoří většinu. V současnosti je to zhruba 84 procent, zatímco Tutsiů je 15 procent. Tutsiové i přes převahu Hutuů byli v zemi dominantní silou, nicméně oba kmeny dokázaly před kolonizací existovat vedle sebe až na výjimky poklidně. Svár ale rozeseli v národě kolonizátoři nejprve z Německa a posléze z Belgie.
Belgičané po první světové válce stanovili Tutsie jako privilegovanou skupinu. Podíleli se na vládě, měli větší materiální výhody i například snazší přístup ke vzdělání. To mělo několik negativních efektů. Prohluboval se sociální i ekonomický rozdíl, obě skupiny se lišily i v gramotnosti.
Razítko smrti
Zarážející jsou fakta, která Belgičany vedla k tak radikálnímu rozdělení rwandské společnosti. Tutsiové byl méně tmaví a rysy více připomínali bílé Evropany. Antropologická studie z Univerzity v Ženevě uvádí, že Tutsiové byli vyšší a měli úzký až špičatý nos.
Mnohdy jen na základě vzhledu se tak tamní vláda rozhodla přidělit občanům buď status Tutsi, nebo Hutu, přestože někteří o svém původu neměli ponětí.
Kolonizátoři zavedli ve Rwandě identifikační karty, které obsahovaly razítko odkazující na etnikum. Právě během genocidy o desítky let později ono razítko „Tutsi“ znamenalo rozsudek smrti.
Nová poválečná vláda se pak zasadila o to, aby tento údaj z karet zmizel nadobro. Drtivá většina dnešních obyvatel Rwandy už nevyrostla jako Hutuové nebo Tutsiové, ale jako Rwanďané. Toto uvědomění je dětem pečlivě vtloukáno do hlav ve vzdělávacích táborech zvaných „ingando“, které se snaží jakékoli národnostní rozdíly potírat.
Často uzavírali sňatky a vychovávali společně děti, píše korespondent National Geographic
Obě etnika předtím spíše sloužila jako společenské kategorie. Tutsiové byli „majiteli stád“ a Hutuové pastevci nebo rolníci. Novinář Peter Gwin z National Geographic, který Rwandu navštívil, píše o tom, že „ve skutečnosti mluví stejným jazykem, jedí stejné jídlo, chodí do stejných škol a v mnoha případech se vdávají a žení a vychovávají děti společně“.
I on zdůrazňuje, že rozdíly byly především ve stylu práce a obživy. Zmiňuje pastevce, zemědělce, pěstitele nebo hospodáře s dobytkem. „A pak jsou ti, kteří žijí ve městech a nedělají ani jedno,“ dodává.
Děsivou absurditu principu genocidy popisuje na příkladu jedné školy. Hutuští radikálové zaútočili na skupinu školních dětí a nařídili jim, aby se rozdělily podle etnického původu. „Hutuové na jedné straně a Tutsiové na straně druhé,“ přibližuje Gwin. „Děti to odmítly. Milice je tak zabila všechny,“ popisuje smutnou realitu.
Předvečer občanské války
Po vyhlášení nezávislosti v 60. letech se země proměnila z království na prezidentský stát, který vycházel z ostré rasové politiky. Režim utlačoval Tutsie, kteří houfně ze země emigrovali. Už tehdy hrozilo, že situace může eskalovat v masakry.
„Proces přechodu Rwandy od tutsiovské monarchie k hutuské republice probíhal za silné kontroly ze strany Belgie, což zabránilo dalším krvavým excesům většího rozsahu,“ píše v Czech Journal of International Relations odborník na mezinárodní vztahy Jiří Hlaváček.
V roce 1973 se chopil ve Rwandě moci Juvénal Habyarinana a v zemi dále panovaly negativní atmosféra, restrikce a normy vyhraněné proti Tutsiům. „Vojensko-autoritativní režim generála Habyarimany postupně vyvolával odpor nejen domácí opozice, ale především exilových tutsijských sil,“ tvrdí Hlaváček.
V sousední Ugandě se tak během 80. let začala formovat tutsijská opozice, jejíž páteřní a vojenskou strukturu představovala od roku 1987 Rwandská vlastenecká fronta (RPF). Prezident Habyarimana začal být pod výrazným tlakem.
Země nebyla v dobré ekonomické kondici, zvenčí tlačila na vládu opozice a nutnost provést demokratické reformy ve Rwandě vyjádřila i Francie, která v následné válce ještě sehrála velkou roli. Na podzim roku 1990 už tutsijské opozici v zahraničí došla trpělivost a 1. října překročily jednotky RPF hranici.
Tři roky bojů a zásah francouzské armády
Tříletý válečný konflikt ve Rwandě měl několik fází a výrazně se v něm vedle tamních obyvatel angažovala i Francie. Naopak za „neangažovanost“ mírových jednotek OSN, které v zemi také působily, byla později tato mezinárodní instituce silně kritizována.
Rwandská vládní vojska měla na rozdíl od tutsijských jednotek RPF mnohem lepší vojenskou výbavu. Využívala techniku a zbraně od francouzské armády, která tamní vládu podporovala i ekonomicky. Naopak Belgičané se ze země stáhli s tím, že nechtějí vojensky podporovat vládu prezidenta Habyarimana.
Smír nepřineslo ani zavedení plurality v červnu 1991, ani dohody ze srpna 1993, které počítaly s paritním zastoupením obou etnik a ustavením prozatímní vlády. Nakonec přišla intervence Francie, jež do země poslala vojáky, kterým se odboj RPF podařilo potlačit.
To už v zemi operovaly „modré přilby“ mírových jednotek OSN, které dohlížely na „prosazování míru“ v rámci Pozorovatelské mise OSN pro Rwandu (UNAMIR). Mírotvorné procesy šly ale velmi pomalu a 6. dubna 1994 se všechno změnilo.
Genocida
6. dubna 1994 bylo sestřeleno letadlo se rwandským prezidentem Habyarimanou. Na palubě byl i jeho protějšek z Burundi. První podezření padlo na tutsijské RPF. Dodnes je ale útok neobjasněn. Většina teorií vedle tutsijských rebelů ukazuje také na vládní hutujské stoupence, kteří byli proti míru a vyjednávačskému přístupu prezidenta.
Paramilitantní organizace „Interahamwe“ byla už delší dobu zásobená zbraněmi a mačetami a událost vyhodnotila jako signál pro rozpoutání nejhorší genocidy od holocaustu.
- Interahamwe byla polovojenská organizace, hlásila se k hutuskému etniku a její představitelé byli největšími pachately rwandské genocidy. Příznivci organizace na sobě měli pestrobarevné, červeno-černo-zelené africké oblečení.
- Veřejně i tajně paramilitantní jednotky podporovala řada vlivných občanů Rwandy. V čele organizace byl Robert Kajuga, který po genocidě uprchl. Dva a půl roku nato byl ale zatčen silami OSN a odsouzen na doživotí. V cele později zemřel.
- Skrze rozhlasovou stanici RTLM šířila Interhamwe vraždící propagandu. Hutuy vyzívala k zabíjení „švábů“ Tutsiů. Odpovědnost za vysílání měl Georges Rutaganda. „Bez něj by nebyla rwandská genocida tak efektivní, jak byla,“ popsal vyšetřovatel genocidy James Stewart. Rutaganda dostal doživotí.
Na vraždění se podíleli i prostí muži i ženy. „Naložili nás do aut a odvezli do hor, abychom tam zabíjeli. Pak se zpívalo a tancovalo. Když zabíjíte prvního člověka, něco cítíte. V mém případě to byl můj soused. Pak už necítíte nic,“ popsal atmosféru jeden z později odsouzených.
Bilance sta dnů masakrování za pomocí mačet je děsivá. O život přišlo na milion lidí, další miliony pak musely opustit své domovy. Hutuští radikálové povraždili tutsijské politiky včetně premiérky a zabili rovněž desítku vojáků z mírových sil OSN.
Konflikt se snažilo popsat hned několik spisovatelů i filmových a dokumentárních tvůrců. Atmosféru přiblížil oceňovaný film Hotel Rwanda, který vycházel ze skutečného příběhu manažera v hotelu Paula Rusesabagina.
V zařízení ukryl 1268 uprchlíků, kteří díky němu do jednoho genocidu přežili. Ostatní takové štěstí neměli. Pro srovnání: zhruba 1200 lidí každé čtyři hodiny masakru, který trval sto dní, zemřelo. Vyvražděna byla pětina populace.
„Soused vraždil souseda, bratr bratra,“ vzpomíná fotograf Nachtwey
Genocidu zachytil fotograf oceňovaného časopisu Time James Nachtwey. Jeho fotografie rwandského mladíka obletěla světa a v roce 1995 zvítězila v prestižní soutěži World Press Photo. Mladý muž je zachycen na portrétu s ohromnými jizvami po mačetách hutujských extremistů. Sám sice mezi Hutuy patřil, ale odmítal genocidu.
„Hutujští příznivci Interhamwe zabíjeleli tváří v tvář. Soused vraždil souseda, někdy dokonce i bratr bratra,“ vzpomínal pro Time na hrůzné okamžiky své kariéry Nachtwey. Přitom popisuje masakrování jako „apokalyptický“ prožitek.
- Během genocidy byli zabiti i umírnění Hutuové, kteří se buď postavili za své sousedy z řad Tutsiů nebo třeba jen nesouhlasili s masovým vražděním. Hutuští radikálové se také v rámci svého etnika zbavovali konkurence a případné opozice.
James Nachtwey se zaměřuje na války, přirodní katastrofy a konflikty. Dokumentoval jako jeden z prvních ničivé následky tsunami v Japonsku nebo válečné mise amerických vojáků v Afghanistánu. Ocenění ve World Press Photo získal i dva roky před dokumentováním genocidy ve Rwandě, když v Somálsku zachytil matku pohřbívající své dítě.
Modré přilby OSN jen přihlížely
Řadu pochybností vyvolala pasivita mírových jednotek OSN. Modré přilby totiž měly jen „monitorovací mandát“ a nemohly nijak zasahovat do sporů v zemi, jen dohlížet na realizaci mírotvorných procesů.
Střílet vojákům z mírových složek bylo umožněno jen v případě, kdy druhá strana zaútočila první. Dokonce i poté, kdy deset belgických vojáků sloužících pod patronátem OSN zavraždili hutuští extremisté. Jednotky modrých přileb mnohdy neměly ani zásobníky ve zbraních.
Jednotky pod velením kanadského generálporučíka Romea Dallaira tak jenom nečinně přihlížely masakrům a zločinům proti lidskosti. Podobná situace se stala o rok později na území bosenské Srebrenice v průběhu války v Jugoslávii.
Šířit se navíc začaly zvěsti, že OSN o blížícím se masakru věděla předem. Až v roce 1997 vedení organizace tyto spekulace potvrdilo. Šéf Organizace spojených národů Kofi Annan přiznal, že OSN mohla genocidě zabránit.
Selhání připustil i bývalý prezident Spojených států Bill Clinton. Ten i kvůli nedávnému fiasku s výsadkem z helikoptér „černých jestřábů“ v Somálsku odmítl během genocidy ve Rwandě zasáhnout.
- Během občanské války v Somálsku se odehrála fatální bitva mezi silami Spojených států, podporovaných silami OSN, a somálskou milicí loajální k samozvanému prezidentovi Mohamedu Farrahu Aididovi.
- Ačkoliv Američané dosáhli stanoveného cíle, zajetí dvou Aididových pobočníků, ztráty, které během operace utrpěli, vedly americkou administrativu ke stažení ze Somálska.
- Celkem během bitvy zemřelo 160 vojáků pod patronátem OSN. O události později natočil Ridley Scott film Černý jestřáb sestřelen.
Kritika Francie
Kritice se nevyhla ani Francie. Ta nejprve podporovala vládní Hutuy, poskytovala jim ekonomickou i zbrojní podporu – po událostech v roce 1994 ale otočila a naopak pomohla vládní vojsko porazit a vytvořit bezpečnou zónu pro ohrožené Tutsie.
Nastoupivší prezident Paul Kagame Paříž obvinil z přímého podílu na genocidě. Podle zprávy americké právní firmy pro rwandskou vládu z roku 2017 totiž Paříž vyzbrojila pachatele genocidy a bránila potrestání osob podezřelých z masakrů. Roli Francie nyní objasňuje speciální komise zřízená prezidentem Emmanuelem Macronem.
Prosperující Rwanda
Právě Kagame, vůdčí osobnost opozice a generál osvobozenecké armády RPF, vládne Rwandě dodnes. Dokonce nechal vypsat referendum, které dalo zelenou ústavním změnám umožňujícím mu vládnout až do roku 2034.
Rwandě se nicméně pod jeho vládou daří. V kontextu hospodářského vývoje ve střední Africe se země řadí mezi prosperující a rozvíjející se státy. Od genocidy vzrostl HDP Rwandy téměř osminásobně.
Kagame se především zasazoval o smíření Hutuů a Tutsiů. Vedle toho podnikl řadu kroků, které se sociální i právní propast mezi etniky snažily zahladit. Podpořil také zlepšení vzdělávacího systému či větší zastoupení žen v politice.
Třicet let od začátku krvavé epizody rwandské historie se zdá, že země našla konečně správnou cestu ke stabilitě a potlačení rasové nesnášenlivosti.
Budoucnost Rwandy navíc bude patřit generaci, která genocidu nezažila a vyrůstala v prostředí, jež se snažilo zdůrazňovat spíše to, co tato dvě etnika spojuje, než rozděluje.
Felicién Kabuga patřil ke rwandským milionářům a měl velký vliv v zemi. Čelí obviněním ze zločinů proti lidskosti a genocidy.
Do Rwandy podle žalobců dovážel statisíce mačet, kterými pak radikální Hutuové vraždili Tutsie a své oponenty.
Kabuga stál i za místní rozhlasovou stanicí RTLMC, která se během genocidy stala propagátorkou vraždění (v éteru se ozývalo „pobijte ty šváby“) a pomáhala extremistům se organizovat.
Po genocidě se stal jedním z nejhledanějších zločinců planety, Spojené státy na jeho hlavu vypsaly odměnu pět milionů dolarů (128 milionů korun). Přesto se jej podařilo chytit až v roce 2020, v Paříži.
Bohatý hutuský obchodník bude předveden před francouzský soud. Na konci září pak kasační soud rozhodl, že Kabuga může být vydán tribunálu OSN.
