Washington/Praha – Při zmínce o tragických haváriích ponorek se většině lidí pravděpodobně vybaví tragédie ruské ponorky Kursk. Ta v srpnu 2000 pohřbila hluboko pod mořskou hladinou 118 osob. Historie ale pamatuje ještě vážnější incident, který měl na svědomí o 11 lidí více. Jaderná ponorka Thresher bývala ve své době vzorem nové generace útočných ponorek. Přesto 10. dubna 1963 skončila rozdrcená obrovským tlakem v hloubce 2 800 metrů.
Thresher, tehdy nejmodernější typ jaderné útočné ponorky, byla jedním z trumfů Američanů během „horké fáze“ studené války. V roce 1960 ji zkonstruovali technici v Portsmouthu. Vyznačovala se velmi tichým pohonným systémem nebo schopností ponořit se až do hloubky 400 metrů.
Vysněný prototyp ale provázely technické obtíže už od počátku. První přišla v listopadu 1961, kdy se ponorce při plavbě poblíž Portorika zastavil reaktor a posádka kvůli chybějící energii a odvětrávání musela být evakuována. V březnu 1962 se měla ponorka na Floridě podrobit dalšímu ze série testů, ale při vlečení do přístavu Port Canaveral najel na trup ponorky vlečný remorkér a poškodil jednu z jejích balastních nádrží. Thresher tak putoval na opravu, do služby se vrátil v březnu 1963. Byla však jeho poslední.
Poslední spojení s ponorkou: „Máme menší problémy…“
V doprovodu lodě Skylark se ponorka 9. března 1963 vydala na testovací plavbu, při níž měla absolvovat i ponory do maximální hloubky. Na palubě bylo 112 námořníků a 17 civilních odborníků. Komunikace mezi lodí a ponorkou probíhala přes podvodní telefon a jen podle komunikace a zvuků z něj se později usuzovalo, co se vlastně stalo. Ponor začal před osmou ráno a 9:14 ztratila posádka Skylarku s ponorkou kontakt. Předtím se z telefonu ozvalo hlášení, že ponorka má „menší problémy“. A pak už byly zřetelné jen zvuky praskajícího kovu.
Podle všeho došlo k tomu, že ponorce vysadil reaktor, nejspíš kvůli průsaku mořské vody a následnému elektrickému zkratu. Uvést reaktor znovu do chodu tehdy trvalo asi tři čtvrtě hodiny, na což posádka neměla čas. Proto se podle všech indicií pokusila naplnit balastní nádrže stlačeným vzduchem, což mělo ponorku vynést na hladinu, jelikož nemohla použít vlastní pohon. To se ale nepodařilo, protože vzduch v potrubí zamrzl. Ponorka poté začala nekontrolovatelně klesat.
Ponorky poslaly ke dnu fyzikální zákony
Rychlá expanze stlačeného vzduchu vytváří mráz. Vzduch musí být stlačen do tlakových nádob měsíce předem. Pokud vzduch stlačíte, prudce se ohřeje, protože všechno teplo je koncentrováno do mnohem menšího prostoru. Ale po měsíci teplota klesne na teplotu okolí. Když však ten tlak uvolníte, dojede k opaku – mrazu. Vlhkost zmrzne v led a každá překážka v potrubí shromažďuje kapičky vlhkosti. Nahromaděný led pak zablokuje potrubí.
Ponorka se v hloubce 2 800 metrů rozlomila na tisíce kousků, protože trup byl z tak silné oceli, že ani ohromný tlak vody působící 280 kg na cm2 ho nebyl schopen zmačkat. Hned po havárii byla vyslána celá flotila záchranných lodí, a to nejen vojenských, ale i různých oceánografických institucí. Trosky ponorky se podařilo objevit až v červnu 1963 legendárnímu batyskafu Trieste švýcarského vědce Augusta Piccarda.
